Úpadek občanského práva hmotného v éře komunismu dokumentuje kukský případ: obec našla na svém katastru most a po půlroční karenční lhůtě si jej přivlastnila.
Přirozeně, že nemovitá věc se nemůže ztratit ani nalézt, je možné ji nejvýš to, že ji vlastník opustí, a poté se jedná o věc opuštěnou, res derelicta. Příslušnou úpravu, kterou komunisté zneužívali k tomu, aby se zmocnili majetku emigrantů bez nutnosti jej konfiskovat (nechvalně proslulé § 453 a § 453a ObčZ), v současném znění ObčZ nenajdeme, zůstala tam pouze možnost postupovat analogicky podle § 135 odst. 4, avšak tato úprava je zjevně deficitní, protože analogie s věcí nalezenou nemůže pro věci opuštěné z logiky věci fungovat.
Dobrá zpráva je, že (Eli)ObčZ opět ustanovení upravující derelikci obsahuje (§ 1045 odst. 2).
Do Kuksu tedy směřujeme dotaz, kdo most nalezl a komu bylo vyplaceno nálezné, a těšíme se na odpověď.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Ztratil se most, poctivý nálezce bude odměněn
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Humor
- Počet zobrazení: 3271
Komentáře
Je to jednoduche, kdyz kliknete na "Vyberte profil", tak misto anonymni dejte "Nazev, URL" a misto na konec prispevku to napiste tam do okenka. Aspon treba Petr nebo Tomas nebo pan Wolf.
Bohuzel diskuse zde poslednich par dni vypada jako nejake kocourkovske vyberove rizeni na verejnou zakazku.
Přiměřeně neznamená obdobně. Z povahy věci nemá smysl snažit se věc opuštěnou vrátit vlastníkovi, ani čekat, zda se o ni do 6 měsíců přihlásí. Obec se proto stává vlastníkem okamžikem derelikce. Souhlasím, že úprava mohla být podstatně kvalitnější
Problém vidím jinde: náležitostí derelikce, tedy právního úkonu, je i projev vůle vzdát se vlastnického práva k určité věci. A neví-li se, kdo je (byl) vlastník, bude pro obec poměrně obtížné katastrofálnímu úřadu prokázat, že 1) vlastníkem byla paní X, 2) paní X takový úkon učinila, 3) a to v písemné formě(?)...
To si nemyslím, tím byste činil obec odpovědnou i za věci, o jejichž opuštění nemá vědomost. Určitý formální úkon, resp. řízení, je na místě zachovat i v tomto případě, jen není zcela zřejmé, jak by mělo probíhat a zda by měla existovat i v zde šestiměsíční lhůta, v níž se vlastník může o věc přihlásit a začít o ni opět pečovat.
Problém vidím jinde: náležitostí derelikce, tedy právního úkonu, je i projev vůle vzdát se vlastnického práva k určité věci. A neví-li se, kdo je (byl) vlastník, bude pro obec poměrně obtížné katastrofálnímu úřadu prokázat, že 1) vlastníkem byla paní X, 2) paní X takový úkon učinila, 3) a to v písemné formě(?)...
Je třeba lišit případy, kdy vlastník není vůbec znám a kdy znám je, ale o věc nepečuje. Stávající úprava je deficitní v každém ohledu [a ani (Eli)ObčZ není o moc lepší].
Uvedený názor zastává např. NS (sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 z 11.3.2009), NSS (2 As 74/2007 z 7.5.2008) nebo VAK k ObčZ od K. Eliáše (s. 602).
Na místě není řízení o derelikci, jde o soukromoprávní úkon - a jako takový nesmí odporovat zákonu ani jej obcházet či být v rozporu s dobrými mravy. Šest měsíců de lege ferenda možná, což by ale vyžadovalo úpravu (náklady, odpovědnost,...), de lega lata prostě takové lhůty není.
Problém vidím…
"Nepečování" nestačí, animus dereliquendi se nepresumuje. Pokud vlastník je znám, ale neprojevil vůli k derelikci, zůstane vlastníkem (pečování je z tohoto pohledu irelevantní). Pokud není znám, mohlo by zcela výjimečně jít s ohledem na okolnosti jen o věc konkludentně opuštěnou (most neztratíte (povodeň?) ani neukryjete), se kterou se má naložit jako s věcí ztracenou. Problém je, že jak jsme se shodli, nemovitost nelze ztratit. Leda, že by podle § 135/4 ObčZ šlo o "fikci" (fuj!) ztracené nemovitosti... pak by řešení kukského případu dávalo smysl.
Měl jsem na mysli zejména případy, že vlastník je znám, ale není dostupný: typicky emigrant s neznámým místem pobytu.
PS: omlouvám se za matoucí odkaz, VAK k ObčZ od K. Eliáše (s. 602) byl míněn Velký akademický komentář k současnému ObčZ, 1. vydání.
Most mezi Českem a Polskem? Na jedné straně díra, na druhé sloupek
ostrava.idnes.cz/.../...
Cesty z Jesenicka po vstupu do Schengenu zarostly, polské tam vedou
olomouc.idnes.cz/.../...
Cestě z východu Čech do Polska brání nesmyslné zákazy, silnice by byly
hradec.idnes.cz/.../...
Dále tvrdíte, že se derelikce nepresumuje (souhlasím). Následně, že na derelikci (a tedy animus dereliquendi) lze soudit, jestliže 1) emigrace před 30R, 2) neznámá adresa a 3) animus possidendi aut dereliquendi vlastníka není znám, což je dle mého názoru učebnicová presumpce, pro kterou de lega lata není opory (nesouhlasím).
Z toho, že animus vlastníka není správnímu orgánu znám nelze soudit, jaký je.
Nespatřujete náhodou omisivnost derelikce v tom, že vlastník svá oprávnění vykonávat mohl, ale neučinil tak?
2. ABGB praví, že "v pochybnosti", a v mnou demonstrovaném příkladu rozumné pochybnosti prakticky není.
3. Nic takového netvrdím, správní úřad je povinen vykonat příslušná šetření a až na základě jejich výsledku postupovat. Např. u emigranta zjistit informace od dostupných příbuzných apod.
4. Pokud by vlastnické právo nemohlo být vykonáváno, nelze o úmyslu vlastníka předpokládat ničeho. O ten případ se tu zjevně nejedná.
Samozřejmě s výjimkou slečen Šlégrové a Dupové, u nichž se z okolností na animus uvažovat nedá, že Tomáši?
Kdykoli se podepíši pod Vaše prohlášení, že to, za co jsou stíhané, by nemělo být trestným činem, klidně i pod to, že úvahy orgánů o jejich úmyslech jsou často na vodě a opřené o silné chatrné spekulace s nepatrným objektivním přesahem (prostě "my víme, jak to mysleli/y"). Ale těžko, přetěžko skousnout Vaše úvahy, že u nich okolnosti nehrají roli (zatímco u derelikcí ano)!
1.2. Pojetí derelikce jako omisivního právního úkonu za současné úpravy se podobá prekluzi vlastnického práva: když jsi vlastníku svá oprávnění, k jejichž výkonu nejsi povinen, nevykonával (v nestanoveném čase), ač si mohl, o vlastnické právo přijdeš. To ale ObčZ neříká: vlastnické právo se nepromlčuje, natož aby prekludovalo. Vydržení je jiná pohádka.
2. (Bohužel) nemáme ABGB ani obdobu úpravy, kterou obsahoval. Měli-li bychom, pak by naše stanoviska byla patrně souladná.
3.+4. Šetřením se nepodařilo nic zjistit. Zajali vlastníka lidožravci (VP nemohlo být vykonáváno) nebo vlastník omisivně projevil vůli, že most nechce?
5. A co v případě mostu v Kuksu zkusit vyvlastnění neznámého vyvlastňovaného (§ 5/3, § 13/2, § 17/4 a § 29 zákona č. 184/2006 Sb.)?
Fysické opuštění nelze právně uchopit (jak se opouští les?). Můj přístup staví na absenci AP a pokládám ho za vhodnější.
Preklusi v pravém smyslu na mysli nemám, spíše opak vydržení: existuje-li corpus a schází-li po určitou dobu animus, vlastnictví by mohlo zaniknout, neboť by se mohlo mít za to, že došlo k derelikci.
ABGB chrání i nedbalého vlastníka, ale s tím, že připouští ztrátu vlastnictví rozhodnutím správy, což de lege lata nelze.
Šetřením se nepodařilo nic zjistit. Zajali vlastníka lidožravci (VP nemohlo být vykonáváno) nebo vlastník omisivně projevil vůli, že most nechce?
To by chtělo de lege ferenda nevyvratitelnou právní domněnku, jinak nelze předejít možným sporům mezi domnělým derelikventem a novým vlastníkem (jímž nemusí být stát/obec, mohly nemovitost zcizit).
A co v případě mostu v Kuksu zkusit vyvlastnění neznámého vyvlastňovaného
To jsem hledal shodou okolností včera a mám dojem, že dostatečně intensivní veřejný zájem dán není: obec si může postavit vlastní most o kus dál. Možné by bylo jen v případě, že by přicházelo v úvahu i v případě vlastníka známého a dbalého; derelikce sama o sobě není jeho důvodem.
RSS kanál komentářů k tomuto článku