Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

V říjnu 2008 jsem napsal do odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci náhrady za průtahy v řízení:

Odvolává-li se napadený rozsudek na nález Velkého senátu ESLP ve věci

Apicella v. Itálie ze dne 29. 3. 2006 (stížnost č. 64890/01), interpretuje jeho závěry zcela nesprávně a zjevně bez porozumění smyslu příslušných pasáží nálezu. V § 136 nálezu – a to pouze obiter dictum a ve vztahu k vedlejšímu intervenientovi, vládě Slovenské republiky – ESLP uvádí, že (it, tzn. the Court = ESLP) přizná na imateriální újmě méně, než kolik odpovídá jeho judikatuře, jestliže stěžovatel již obdržel náhradu na vnitrostátní úrovni v důsledku uplatnění příslušného vnitrostátního právního prostředku. Z toho však nelze v žádném případě dovozovat, že by to dávalo signatářům Úmluvy bianco šek snižovat přiznávanou náhradu v naději, že ESLP bude takové jednání aprobovat (viz rovněž § 137 nálezu).

Dovedeno do důsledků, vnitrostátní soudy by tak mohly zcela pominout korpus vnitrostátního práva a poskytovat ochranu jen v těch případech, kdy je obava, že v případě jejího odepření by se žalobce dovolal svého práva u ESLP: takové uvažování je jednak právně i morálně pokleslé, jednak svědčí o tom, že samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 nepřistoupila ke sporu mezi žalobcem a žalovanou nestranně, nýbrž fakticky jako orgán žalované, jenž se snaží vyhovět žalobě jen do té míry, do které je to naprosto nezbytné z hlediska hrozby sankce ze strany nadnárodní instituce.

Žalobce podotýká, že kvalita právního státu se projevuje primárně v těch řízeních, kdy proti sobě stojí stát a jeho občan (příp. soukromá právnická osoba), a soudě dle napadeného rozhodnutí a zejména jeho odůvodnění, naplnění atributů právního státu zůstává v České republice spíš než realitou nedosaženým a nedosažitelným ideálem.
Odvolací soud mi v plném rozsahu vyhověl, čímž věc skončila.

Ano, Apicella, to je skutečný buzzword ministerských úředníků, neboť ti nález vykládají tak, že za průtahy v řízení postačí přiznat minimální, často symbolickou náhradu.

Nyní vzkázala obecným soudům to samé, jinými slovy, Eliška Wagnerová v § 22 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11:

Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se k některým závěrům, které vyvozuje vedlejší účastník (Ministerstvo spravedlnosti České republiky) ve svém vyjádření (bod 7), když s jím provedenou kazuistikou rozsudku ESLP ve věci Apicella lze v zásadě souhlasit, nicméně právní závěry jím vyvozené jsou zcela mylné. V rozsudku Apicella stanovil ESLP podmínky, za kterých lze stěžovatele, který vyčerpal vnitrostátní prostředky ochrany svého práva na projednání věci v přiměřené době (existují-li), považovat za poškozeného dle čl. 34 Úmluvy, přičemž uvedl důvody, pro které může být částka přiznaná na vnitrostátní úrovni nižší než jakou lze vyvodit z jeho judikatury; v tehdy jím posuzovaném případě ve výši 45 %. Vedlejší účastník dovozuje, že tímto ESLP výslovně uvedl, že přiměřené zadostiučinění se má na vnitrostátní úrovni poskytovat ve výši 45 % jím přiznávaných částek. Předně je třeba zdůraznit, že ESLP stanovil tuto hranici pouze jako minimální (nikoli zároveň maximální, jak zjevně dovozuje vedlejší účastník) tak, aby vnitrostátní prostředek nápravy bylo možno považovat za efektivní a stát tím předešel mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy (subsidiarita stížnosti), když výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země. Má tomu být tedy rozuměno tak, že vedlejší účastník řadí Českou republiku dle jejího právního systému, tradic, životní úrovně a ekonomické situace na chvost členských států Rady Evropy? V tomto ohledu je přiléhavější hodnocení Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, kde je základní částka stanovena v rozmezí 15 000–20 000 Kč. Ostatně, zákon o odpovědnosti státu hovoří o poskytování přiměřeného zadostiučinění za v[z]niklou nemajetkovou újmu, nikoli částkách tolerovatelných ESLP. Vedlejší účastník by si tak jako představitel státu měl položit otázku, jaká jsou východiska a účel institutu náhrady škody způsobené státem, a to zejména v jeho ústavní dimenzi jako práva základního…

Komentáře   

0 # Anonymní 2011-04-16 14:50
Nebylo by opravdu od věci, kdyby Ministerstvo spravedlnosti začalo řešit i každý jednotlivý průtah podáním kárné žaloby. Ti soudci si vážně myslí, že jsou na zákonem.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)