Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

Přidat komentář