Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4004

O tomhle chlapíkovi budou jednou naši vnuci vyprávět svým vnukům, a ti jim neuvěří. Mám na mysli Ivo Rittiga, figurku i svou fysiognomií vhodnou pro zpracování ve formě komiksového stripu, jenž byl čerstvě nepravomocně zproštěn dalšího ze serie obvinění, v kause Oleo Chemical neboli premie 0,17 Kč z každé prodané jízdenky pražské MHD, již Rittig podle tvrzení obžaloby inkasoval. Další proces, týkající se vynášení tajných informací ze zprávy Bezpečnostní informační služby, bude zakrátko korunován písemným odůvodněním, jehož hodnota, jak si dovolím kvalifikovaně předpovědět, bude než literární: posuďte sami z výroku soudce Nováka, že jediným rozumným vysvětlením je setkání [Nečasové s Rittigovým právníkem] za účelem specifikace jistých informací, které se mailovou poštou či prostřednictvím telefonu nehodí sdělovat. Odůvodnění jako noha, řekli bychom v dobách školní docházky.

Rittig si přitom užívá života a orgánům činným v trestním řízení se na svém Twitteru nepokrytě a často velmi nápaditě vysmívá. Řečené orgány nad ním vyhrály vlastně jen jednou, krátce před převratem, kdy jej poslaly, za tehdy astronomické manko přes 700 tisíc Kčs, na devět let do kriminálu. Tam arci dlouho nezůstal, díky Havlově amnestii vyšel z vězení záhy a očištěn, a od té doby zaznamenává ve svých trestních kausách úspěch za úspěchem: byl to ostatně on, komu se Šlachtovi melody boys museli omluvit za mediálně šířené zprávy o zajištěných milionech a metrácích zlata, a tato omluva jistě nebyla poslední.

Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje.

4 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3983

Nikoli v Praze, jako před dvěma lety, ale pro změnu na Slovensku. Nedivme se: jeho strana uspěla ve volbách a je v parlamentu a to jsou pak všechny prostředky politického boje dobré. Usnesení jeví se být, v porovnání s českým, projevem jakéhosi troglodyta v uniformě, a obviněný si ve své stížnosti proto neodpustí na jeho adresu několik jízlivostí.

No, budiž mu Ilava ľahká!

80 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Marián Magát
Počet zobrazení: 7519

Thema policejní provokace bývá na tomto blogu častým hostem; byli jsme ostatně první, kdo upozornil na ústavněprávní konotace nasazení agentů Petra a Roberta při Operaci Fénix. Hlavní líčení se arci nevyvíjí ve prospěch obžalovaných, rozhodujícím organisátorem chystaného útoku na vlak se podle odposlechů jeví být vůdce anarchistické skupiny Petr Sova a nikoli provokatéři Petr s Robertem. Faktem však je, že presentovány jsou pouze odposlechy policií předem pečlivě vybrané a dle tvrzení obhajoby dokonce i sestříhané, s konečnými soudy proto vyčkejme.

O podobném případu referuje lobbistický server Česká justice: policisté potřebovali získat na muže, který intimoval svým známým myšlenku na vraždu své manželky, usvědčující důkaz, a tak mu přes prostředníka podstrčili SIM kartu s kontaktem na údajného nájemného vraha (proč nestačilo samotné vrahovo číslo, server nevysvětluje). Za to, že na ono číslo poslal prázdnou SMS, byl muž stíhán, a i když jej Vrchní soud v Praze pravomocně zprostil obžaloby, bylo v jeho neprospěch podáno dovolání.

Nám nezbývá než zopakovat, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípustnou provokací, vstoupí-li orgány činné v trestním řízení do skutkového děje tak, že způsobí trestnost prověřovaného jednání, tedy, v daném případě, dodají-li pachateli kontakt na vraha, a popřát dovolateli hodně štěstí u Nejvyššího soudu.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3273

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:

  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.

Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6520