Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Pod článkem o náhradě škody na zdraví na Jiném právu se rozproudila živá debata, ze které vyplynul jednak absolutní nesoulad mezi právní úpravou a (minimálně judikaturou nejvyšších soudů předpokládanou) praxí, jednak existence rozporů ohledně řady důležitých otázek i uvnitř samotné soudcovské komunity.

Není jasné, zda újmu na zdraví žalovat u okresního soudu a domáhat se podstatně vyšší náhrady, než kolik předpokládá vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (všeobecná shoda panuje toliko v tom, že náhrady stanovené touto vyhláškou jsou směšně nízké), anebo žalovat o ochranu osobnosti, případně podat obě žaloby současně.

Jeden extrémní názor je, že žaloba na ochranu osobnosti by měla být zamítnuta, protože náhrada je komplexně upravena v § 444 et seq. ObčZ a domáhat se náhrady dvěma žalobami protiřečí zásadě ne bis in idem (resp. vytváří conditio litis pendentis), druhým extrémem je posice, zastávaná např. senátem Nejvyššího soudu 30 Cdo, že jde o dva zcela samostatné, disparátní nároky, a je proto nutné žalovat obojí současně, protože jeden typ náhrady nemůže suplovat druhý. Praxe je nejednotná, záleží vždy na úvaze konkrétního soudce nebo senátu, nakolik vyslyší volání Ústavního soudu po větší soudcovské odvaze a nakolik se bude držet – i z hlediska odůvodnění jednodušší – cesty aplikace odškodňovací vyhlášky.

Objevil se též názor, že relutární satisfakce může mít sankční složku (obdoba institutu punitive/exemplary damages známého z angloamerického práva). S tímto názorem se však neztotožňuji, protože postrádá oporu v platném právu, jež konstruuje satisfakci výhradně jako prostředek poskytující zadostiučinění poškozenému. Pokud by mu byla připsána další funkce, zákonem nepředpokládaná, jednalo by se o vykročení z principu legality a takové rozhodnutí by stěží mohlo obstát v testu ústavnosti.

Jakkoli je žádoucí princip sankční kompensace do českého práva zavést (jen ten je totiž dostatečně účinným prevenčním nástrojem, jiné modely nejsou s to učinit protiprávní jednání pro škůdce dostatečně neatraktivním), musí se tak stát legislativní a nikoli judikatorní cestou.

Další nejastnosti panují ohledně toho, které faktory zahrnout do stanovení výše relutární satisfakce. Ani zde není praxe soudů jednotná.

Závěrem se dá říct, že v současné době není problematika náhrady za škodu na zdraví uspokojivě zpracována ani v nauce, ani v zákoně, ani v judikatuře. Světlem na konci tunelu by mohl být Eliášův návrh nového občanského zákoníku, avšak ten začíná být vnímán spíše jako lex non ferenda, jako zajímavý theoretický pokus či hříčka, vhodná nejvýš pro oživení diskuse. Navíc problém, který praxi těchto sporů tíží jako koule na noze, totiž různá věcná příslušnost pro oba shora zmíněné žalobní typy, jím vyřešena není – a ani být nemůže.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1649

Na blogu Jiné právo upozorňuje Michal Ryška na dlouhodobě schizofrenní situaci v pojímání práva na náhradu za škodu na zdraví, jak ji traktuje soudobá česká jurisprudence.

Vrcholem této schizofrenie je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, jež lze ve zkratce charakterisovat jako thesi "if it walks like a duck and quacks like a duck, it is not a duck":

"[…] dovolatelka [v daném případě žalovaná; pozn. TP] se mýlí, pokud dovozuje […], že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442násl. o.z. (resp. § 420násl. o.z.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník."

Ještě horší by mohla být situace po přijetí nového občanského zákoníku, neboť v něm by se theoreticky nárok z jediného škodního děje mohl rozpadat na tři složky: majetkovou, nemajetkovou a osobnostní.

Zatímco římskokatholická theologie vysvětluje Svatou Trojici jako něco, co bylo záměrně stvořeno jako lidskými schopnostmi neuchopitelné, české občanské právo tímto druhem výmluvy nedisponuje, ačkoli právě v tomto případě by se neobyčejně hodila…

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1901

Po několika letech jsem se dočkal a dnes jsem konečně mohl napadnout pro neústavnost ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ZOŠ), zatím, bohužel, pouze v podobě podnětu, aby soud návrh Ústavnímu soudu učinil sám.

Vzhledem k právnicky deviantní povaze tohoto blogu předkládám návrh ke kritice přímo v textu, pouze s drobnými typografickými úpravami:

I.

1. Svou žalobou ze dne 28. 5. 2008 se žalobce po žalované domáhá náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením vedeným Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 2 T 200/2007.

2. Ve svém odporu – vyjádření k žalobě ze dne 6. 8. 2008 žalovaná uvedla, že žalobce nepo­dal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [31. 3. 2007], tudíž nemá, s od­ka­zem na ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ, na náhradu nákladů řízení nárok.

3. Protože žalobce dospěl k přesvědčení, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem, navrhuje soudu, aby řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl Ústavnímu soudu před­mětné ustanovení zrušit.

II.

4. Ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zní: „Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený vyu­žil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poško­ze­nému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný pro­stře­dek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní pro­stře­dek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného práv­ního řízení.“

5. Žalobce je přesvědčen, že toto ustanovení sice dovoluje v případech hodných zvláštního zře­tele přiznávat náhradu i takovým poškozeným, kteří všechny dostupné opravné prostředky nevy­užili, jeho aplikace však ve všech ostatních případech vede k zásahu do práva na rovnost ochrany vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 věta 2 Listiny základ­ních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z toho vyplývá, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem a je dán důvod, aby Ústavní soud toto ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil.

III.

6. Vztah mezi poškozeným, který uplatňuje nárok na náhradu škody vůči státu nebo územ­nímu samosprávnému celku podle ZOŠ, a mezi poškozeným uplatňujícím svůj nárok vůči jinému škůdci podle ustanovení § 415 et seq. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), může být odlišný z hlediska procedurální úpravy (per exemplum, z hlediska povinnosti předběžného pro­jednání nároku ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 ZOŠ), nesmí však ve svém důsledku zaklá­dat nerovnost v ochraně vlastnického práva mezi oběma druhy poškozených.

7. Zatímco obecný poškozený je zbaven práva na náhradu škody pouze v případě, že škodu částečně nebo zcela zaviní (§ 441 ObčZ), poškozený uplatňující nárok podle ZOŠ je povi­nen vyvinout k odvrácení škody značné aktivní úsilí a vynaložit přitom nemalé náklady, jinak svého nároku pozbývá. Žalobce připomíná, že mimořádné opravné prostředky, jejichž vyčer­pání se po něm požaduje, zásadně vyžadují – vyjma žaloby pro zmatečnost – zastoupení účast­níka advokátem, přičemž v případě, že jsou tyto prostředky neúspěšné, může to představovat pro poškozeného další nemalé výdaje ve formě náhrady nákladů protistrany, eventuálně náhrady nákladů řízení paušální částkou (jež činí např. u trestního dovolání 10 000 Kč). Značné výše mohou dostoupit rovněž náklady na zaplacení soudního poplatku.

8. Lhůty k podání opravných prostředků jsou přitom krátké (v předmětném případě tři dny od doručení usnesení, jímž bylo trestní řízení zahájeno) a pro poškozeného nemusí být snadné opatřit si v tak krátké lhůtě pomoc advokáta a opravný prostředek formulovat a podat.

9. Další důležitou skutečností je, že poškozený není o této své povinnosti ani nijak pou­čo­ván, takže osoba bez právnického vzdělání a bez odborných právních vědomostí se o tom, že její nárok na náhradu škody působením ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zanikl, typicky dozví až v oka­mžiku, kdy svůj nárok hodlá uplatnit. Tím, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ ponechává na úvaze soudu, zda ve věci shledá existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, může dojít k situ­aci, že poškozený nebude schopen domoci se náhrady nákladů obhajoby ve výši stovek tisíc korun (jež nejsou v případě závažných trestných činů a řízení zahrnujících velký počet úkonů právní služby výjimkou) jen proto, že usnesení o zahájení trestního stíhání včas nena­padl stížností: další úkony orgánů činných v trestním řízení, zejména to, že byla podána obžaloba, přitom neposkytují prostor pro rozumné pochybnosti, jak by tato stížnost byla posou­zena.

10. Lze tedy uzavřít, že zvláštní požadavky kladené na poškozené, kteří uplatňují nárok podle ZOŠ, jsou natolik nepřiměřené a neúměrné tomu, co se vyžaduje od obecných poško­ze­ných, že je tím založena nerovnost v ochraně jejich vlastnického práva a je na místě toto usta­no­vení, jež nelze vyložit ústavně konformním způsobem, zákonem předpokládaným postupem zru­šit.

11. Nikdo, ani stát nebo územní samosprávné celky, nesmí být v právním státě pri­vi­le­go­va­ným škůdcem imunním vůči povinnosti nahradit škodu, kterou jeho orgány protiprávním jed­náním způsobily.

IV.

12. Proto žalobce navrhuje, aby soud řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a podal ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.


Aktualisováno.
Ve zcela novém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, soud dovodil, že na obviněném nelze podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky za všech okolností vyžadovat. Tento judikát, mimochodem zevrubně a přesvědčivě odůvodněný, na rozhodovanou věc zjevně dopadá, takže mám zřejmě opět "po žížalkách".

16 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 2233

Nemám ani trochu rád prvoplánovou kritiku politiků jako charakterově odpudivých, nenasytných korupčníků, tak jak ji podávají různé televisní pseudozábavné show typu S politiky netančím, nicméně občas se nelze ubránit pocitu, že tato charakterisace sedí. Tak kupř. senátorské kluby se dohodly, že současný počet čtyř místopředsedů horní komory nemůže postačovat vysokým nárokům českého předsednictví EU, a proto bude zřízeno místo pátého místopředsedy.

Kontrolní otázka: Myslíte si, že po uplynutí doby českého předsednictví se počet místopředsedů opět sníží na čtyři?

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2127

V dnešním judikatorním koutku si procvičíme náklady řízení. Podkladem budiž nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 288/05 (ne, to není překlep v číslici, tímto tempem skutečně český Ústavní soud rozhoduje…).

Žalobce zažaloval žalovaného, tvrdě, že ten mu dluží cca 600 000 Kč. Žalovaný poté se žalobcem uzavřel dohodu, kterou společně vtělili do exekutorského zápisu s přímou vykonatelností a jíž se žalovaný zavázal tento dluh žalobci zaplatit.

Žalobce, který tak získal exekuční titul obsahově identický s tím, jehož se domáhal v řízení u soudu, vzal svou žalobu zpět. To však neměl dělat, neboť soud I. stupně sice nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, avšak Vrchní soud v Olomouci tento výrok změnil a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalovaného řka, že podle judikatury je v případě zastavení řízení rozhodné toliko procesní, nikoli hmotněprávní zavinění.

Protože výrok o nákladech řízení nelze napadnout dovoláním, toto nesmyslné rozhodnutí musel napravit až Ústavní soud, který dovodil, že za situace, kdy měl žalobce v ruce přesně to, čeho se v řízení domáhal, v důsledku (mimoprocesní) aktivity žalovaného, by další vedení soudního řízení postrádalo jakéhokoli důvodu a bylo by krajně nehospodárné. Žalobci tudíž nelze vytýkat, že vzal svou žalobu zpět.

Čím soudci senátu 2 Cmo Vrchního soudu v Olomouci přemýšlejí, netuším, mozek v tom roli patrně nehraje: tak obludný formalismus a neschopnost elementární právní úvahy by byly alarmující i u okresního soudu, natožpak u soudu, který stojí v hierarchii o dva stupně výš a jehož rozhodnutí bývá nezřídka konečné.

Na závěr dvě poznámky:

  1. Nejenže náklady řízení neměl hradit žalobce, ale v dané situaci by naopak byly všechny předpoklady pro uložení povinnosti uhradit náklady řízení žalovanému, neboť právě ten svým jednáním podání žaloby i nutnost řízení zastavit zavinil (§ 146 odst. 2 in fine OSŘ).

  2. Jak správně konstatuje Ústavní soud, fakt, že exekutorský zápis byl později shledán nevykonatelným, a to pro pochybení na straně exekutora, nemůže mít na rozhodování soudu o nákladech řízení nejmenší vliv. Aby byl žalobce penalisován za chyby státního orgánu, je obludné tuplem.
Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1475