Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Prvního listopadu nabude účinnosti novela exekučního řádu, provedená zákonem č. 286/2009 Sb.

Jednou z hlavních změn je, že exekuční návrhy se nebudou podávat k soudu, nýbrž přímo exekutorům. To je rozumná změna, neboť připadne-li odměna za provedení exekuce exekutorovi (a stát ostrouhá, protože exekuční řízení jsou ex lege osvobozena od soudních poplatků), není důvodu, aby za něj soud vykonával jednoduché administrativní úkony související se zpracováním agendy.

Legislativní odbor ministerstva spravedlnosti se však dopustil triviální, téměř školácké chyby, když § 38 odst. 2 ExŘ novelisoval do této podoby: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud."

Připomeňme, že před novelou znělo toto ustanovení takto: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně."

Pokud se exekuuje podle rozhodnutí, které vydal exekuční (tj. okresní) soud, jsou obě znění ve svých důsledcích shodná. Avšak v případě, že výrok změnil (nebo, v trestním řízení, nahradil) soud odvolací, nová úprava nutí oprávněného, aby si nechal na rozhodnutí odvolacího soudu vyznačit doložku vykonatelnosti, což učiní… ano, tušíte správně, exekuční soud.

Při striktním výkladu ustanovení § 38 odst. 2 ExŘ – a české soudy zákony jinak než otrocky vykládat nedokážou – budou oprávnění zavaleni naprosto zbytečnou byrokracií. A stačilo málo – zamyslet se a novelisovat do správné formulace, tedy: "…ledaže o věci rozhodoval jako soud prvního stupně exekuční soud."

Nebo že by se za tímto způsobem novelisace skrýval jiný, skrytý význam? Stěží, rozhodně takový význam nelze nahlédnout z důvodové zprávy k zákonu.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1973

Dnes doručeným usnesením odmítl Městský soud v Praze správní žalobu proti zákazu registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Důvod: jako žalobce nemělo být uvedeno "přípravný výbor sdružení", ale "členové přípravného výboru sdružení".

Je celkem jasné, co by s tímto plodem soudcovského ducha udělal Nejvyšší správní soud (viz např. lehce procesně esoterický Baxův rozsudek na toto thema), ale hraje se tu jiná hra: soudci senátu 11 Ca velmi dobře vědí, že zašlou-li odmítavé usnesení ve lhůtě, kdy lze ještě podat novou žalobu, je značně pravděpodobné, že podruhé tento "horký brambor" už na stůl nedostanou. A tak si pražský městský soud, vyznačující se jinak tempem, jež by zahanbilo nejednoho cti dbalého hlemýždě, výjimečně pospíšil. Novou žalobu jsme přirozeně ihned podali.

Normálně bych členům senátu udělil cenu Osel měsíce, ale cítím, že toto usnesení by spíše zasloužilo kolegou-bloggerem Bohumilem Doležalem pravidelně udělovaného "Bobříka vyčůranosti".

Pro právnické fajnšmekry doporučuji rekapitulaci vyjádření ministerstva vnitra na str. 2–3 usnesení (je pozoruhodné, jak rychle ministerstvo odpovědělo, když podle § 74 odst. 1 SŘS má na vyjádření dva měsíce). Výklady o tom, co si ministerstvo představuje pod svobodou projevu – neboli "theorie mírné demokracie v mezích zákona" – vyvolaly minimálně u mne výbuch nezřízeného veselí.

4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 2673

Ve větší tichosti to snad ani udělat nešlo: Jak informovalo Právo, trestní stíhání nebezpečného amerického extremisty Davida Duka bylo zastaveno.

Zde se policie Dukovi za monstrakci, při níž byl v dubnu tohoto roku na Malé Straně zadržen, již omluvila, není známo, stejně tak není známo, jak vysoké odškodnění mu nabídla za zmařenou autogramiádu a za protiprávní správní vyhoštění. O spektakulární, leč právně nanejvýš pochybné akci jsme psali zde.

1 komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2495

Byl mi doručen rozsudek odvolacího soudu, jímž skončil můj první spor s ministerstvem spravedlnosti o náhradu za průtahy v řízení. Skončil úspěšně, žalované ministerstvo bylo poraženo na hlavu a až na malou část příslušenství mi bylo přiznáno vše, co jsem požadoval, ba bylo naznačeno, že jsem mohl spravedlivě požadovat i více než dvakrát víc.

Nicméně – je takové rozhodnutí správné? Ve světle toho, jak byla náhrada vypočtena, musím o tom vážně pochybovat.

Ve věci byl použit tzv. Schormův manuál, interní dokument zpracovaný před několika lety kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva pro účely určování náhrad za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. O existenci dokumentu vím, přestože jsem ho zatím nezískal (čímž zdvořile prosím laskavého dárce z resortu o jeho e-mailing, čímž ušetřím nervy za další soudní spor podle InfZ); pro naše účely však postačí to, co se z něj cituje na str. 6 rozsudku.

Náhrada za újmu je tu počítána na základě celkové délky řízení, s úvahou dalších faktorů, jako je složitost sporu, význam pro poškozeného, jeho vlastní procesní aktivita atp.

Ačkoli v mém případě vyšlo na náhradě víc, než jsem žádal, mechanika výpočtu – téměř exaktní algorithmus – mi připadá jako obecně neaplikovatelná. Ve sporu s Britskými listy jsem stanovil požadovanou částku na základě úvahy, kolik bych považoval za spravedlivou kompensaci toho, že protistraně nebude uložena povinnost ke zveřejnění omluvy a doplnění tiráže v rozumné době 1–1,5 roku od podání žaloby, ale až po pěti letech, kdy je to prakticky bez významu. Vyšlo mi dvacet pět tisíc, a o tuto částku jsem ministerstvo žaloval.

Avšak vezměme jiný případ, o němž bude Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodovat v I. stupni začátkem prosince: klient se stal obětí squeeze-outu, a za své akcie, které si cenil na cca tři miliony korun, dostal na základě znaleckého posudku "dvorního" znalce společnosti zhruba desetinu. Žalobu jsme podávali v září 2004, ta doposud leží u Krajského soudu v Brně, aniž by tamní soudkyně smutné postavy dokázala cokoli rozumného s ní provést; nestane-li se zázrak, spor potrvá nejméně 8–10 let. Proti průtahům jsme samozřejmě různým způsobem brojili, až po ústavní stížnost, ovšem Ústavní soud neuznal naše nářky za hodna své jurisdikční pozornosti.

Kalkulováno podle "Schormova manuálu", vychází náhrada na 4 × 15 000 Kč = 60 000 Kč, k tomu v nejlepším případě +70 %, takže bratru sto dva tisíc za pět let čekání na třímilionové dorovnání. Tedy pakatel.

Anebo tzv. "strašburští tatínkové": Kolik je přiměřená náhrada za to, že čekám dvanáct let na rozhodnutí o úpravě styku s vlastním dítětem? Podle Schorma nejvýš dvě stě tisíc.

A na druhé straně, co když nejsem v právu? Jistěže mám právo domoci se i nevyhovujícího rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale je mi těmito průtahy působena reálná újma, jež by měla být odškodňována stejně jako újma za čekání na rozhodnutí příznivé? Toto kriterion přitom v manuálu zcela schází.

Není pochyb o tom, že Schormův manuál není manuálem "pro lidi proti státu", ale "pro stát proti lidem": jeho účelem je stanovit minimální sumy, jež, budou-li vypláceny, způsobí, že ESLP bude stížnosti na nedostatečné odškodnění odmítat. Krok správným směrem to však podle mého názoru není: soud by měl každý případ vážit individuálně a rozhodovat podle jeho okolností.

A to platí nejen pro tuto oblast diskrečního rozhodování: jinak se soudci stanou pouhými účetními a spravedlnost bude plakat v koutě. Určitě bych se nechtěl dožít doby, kdy soudy budou mít "ceníky", podle nichž určí, kolik stojí facka, kolik kopanec a na kolik přijde život pětiletého dítěte.

Akutalisováno.
V anonymitě zůstat si přejícímu laskavému dárci manuálu tímto upřímně děkuji a pro potřeby svých čtenářů jej vystavuji.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3495

O povedené Konfederaci politických vězňů (KPV) a její vypečené šéfce Naděždě Kavalírové jsme na tomto blogu psali již vloni v říjnu. Mezitím byla Kavalírová jmenována do čela rady ÚSTRu a zdálo se, že její, pravda poněkud pozdní, kariéře nestojí nic v cestě.

Tedy až do včerejška, kdy server iDnes zveřejnil informaci o tom, že Kavalírová měla být v době totality členkou celé řady režimních organisací, které se s její pověstí politické vězeňkyně totality jaksi neslučují. "Nádavkem" dodal server i něco informací o tom, jak to v Konfederaci pod vedením Kavalírové chodí. Sestra předsedkyně pochopitelně vše popřela a obvinila své oponenty z pletichaření před nadcházejícím sněmem KPV.

Ve skutečnosti je to celé trochu jinak: N. Kavalírová, osoba od mládí nesmírně ambiciosní – a jednající bez skrupulí – si kdysi, v r. 1979, přikrášlila svůj životopis na přihlášce do bytového družstva; tam uvedla, že je členkou SČSP, ČSTV, ČČK a dokonce ÚV ČSŽ, tedy aby v družstvu věděli, že soudružka není nějaký nýmand, ale Někdo (dlužno podotknout, že pravda to vše s největší pravděpodobností nebyla). Teď se dokument našel a v sestru v mezidobí proměněná soudružka Kavalírová má problém, jak své někdejší chvástání vysvětlit. Dobře jí tak, řeknou si mnozí, jimž je jednání této kariéristky z duše protivné.

Kavalírové vytáčky jsou ovšem jen folklorním zpestřením současného vření v Konfederaci. Daleko důležitejší je masivní porušování stanov a autokratické řízení organisace, o němž článek v iDnes rovněž referuje. Dva z postižených, Josef Hejtmánek a František Přeslička, již podali žalobu, další členové, jimž bylo fakticky jen rozhodnutím předsedkyně pozastaveno členství, se k podobnému kroku chystají.

A ještě další kapitolou jsou otázky majetku KPV. Vedení spolku se nechalo slyšet, že cca za dva roky hodlá Konfederaci zrušit. Co se stane s jejím nemovitým majetkem, který má hodnotu desítek milionů korun (a co se stane s více než dvaceti miliony na účtu bývalého Emingerova fondu), to je ta správná otázka, o kterou by se novináři měli zajímat.

A nakonec mám pro ně (stejně tak jako pro ty ze svých čtenářů, kteří rádi chodí ad fontes) ještě authentický zápis z vylučovacího zasedání Rady KPV. Před četbou bodu 8 doporučuji zhluboka se nadechnout…

Aktualisováno.
Z Emingerova fondu bylo za poslední dva roky odčerpáno podstatně víc peněz než do té doby, takže zůstatek na účtu je nyní už jen necelých 15 milionů korun. Prostředky byly z velké části "přelity" do KPV, která není na rozdíl od nadačního fondu povinna své hospodaření zveřejňovat a nelze ověřit, zda s nimi bylo naloženo v souladu s vůli zakladatele fondu: takže takový malý český nadační tunel – věru podnikaví muklové! Podrobnosti viz výroční zpráva.

1 komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 1956