O Vámi naznačené „spornosti“ bych vskutku pochyboval, např. reflektujíc právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115 (srov. rozsudek téhož soudu 27.11. 2012, č. j. 1 As 136/2012 – 23 aj.). Pominu-li zcela, že obvinění z „přestupku“ je rovněž dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod de facto obviněním „trestním“, a tudíž dané přestupkové – coby zvláštní formu správního – řízení ovládají téměř identické principy, které jsou obdobně aplikovány v řízení probíhajícím ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb.; použitelnost takto procesně korektním způsobem získaných důkazů v kontextu výše uvedeného lze jen stěží shledat problematickou, přičemž vycházím zejména z dikce § 51 odst. 1 SpŘ (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2.9. 1998, č. 26138/95, popř. nález Ústavního soudu ze dne 17.1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07).

Vámi zvolený příklad opravdu plně koresponduje s onou v současnosti velmi diskutovanou doktrínou „ovoce z otráveného stromu“, která ovšem ani v (údajně) „dekadentní“ americké právní kultuře není přijímána zcela bezvýhradně, ale především tuto problematiku výrazně zjednodušujete (sic!).

Představme si, že orgány činné v trestním řízení obvinily potenciálního delikventa z trestného činu, resp. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 TresZ, ale obecný soud by takto vágně odůvodněnou obžalobu odmítl akceptovat a předmětnou „trestní“ věc postoupil k projednání místně a věcně příslušnému orgánu veřejné správy právě v souladu s § 222 odst. 2 TresŘ.

Předpokládané deliktní jednání „našeho“ individua totiž nenaplňuje veškeré taxativně stanovené znaky této skutkové podstaty, nicméně vykazuje relevantní znaky – řekněme – přestupku proti občanskému soužití ve smyslu § 49 odst. 2 písm. d) PřesZ (srov. pars pro toto rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12. 2009, č. j. 2 As 12/2009 – 58).

Značně restriktivní a nutno dodat Vámi akcentovaný výklad v samém důsledku vede k naprosto absurdním závěrům, protože všechny doposud nashromážděné důkazy by nemohly být použity v následném řízení sankčního – rozumějte „přestupkového“ – charakteru, jenž samo o sobě pochopitelně nepřestavuje ani natolik formalizovaný proces, jako dříve odkazované trestní řízení.

Budu-li však důsledně vycházet z Vašich premis, tak např. jednotlivé úřední záznamy pořízené dle § 158 et seq. TresŘ, jsou z důkazního hlediska apriori nepoužitelné, ačkoliv tyto zachycují výpovědi očitých svědků a tedy zároveň disponují požadovanou „důkazní potencí“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 – 89; srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10).

Poněkud diskutabilní se mi jeví zejména Vaše úvaha, dle které "nezákonnost tvrdím toliko u důkazů, které by nebylo možné v přestupkovém řízení získat", což s přihlédnutím k více či méně "konstantní" judikatuře Nejvyššího správního soudu s jistou mírou pravděpodobnosti "neobstojí", avšak mohu se také mýlit, neboť evokovat změnu v rámci rozhodovací činnosti tohoto vrcholného soudního orgánu nutně nemusí být natolik obtížné ... ale Vámi prezentované názory by nevyhnutelně vedly k postupu specifikovaném v § 17 odst. 1 SŘS.

Já jsem zase zvědav, jaký strašlivý trest může dostat v přestupkovém řízení občan držený týdny ve vazbě, když posléze i pan státní zástupce uznal, že mu chybí jakýkoliv důkaz....