Autorem blogu je 
Není obvyklé, aby soudní rozhodnutí vyvolalo tolik vášní a tak dalekosáhlou odezvu a dlouhotrvající polemiku, jako se to stalo v případě nálezu o právu veřejnosti znát komunistickou minulost soudců. Že k tomu došlo, naznačuje, že Ústavní soud ťal do živého
a léta neměnný, usazený postkomunistický establishment byl konfrontován s něčím, co nikdo příliš neočekával a na co nebyli ti, jichž se věc dotýká, vůbec připraveni.
Vybavuje se mi sebejistý výraz soudkyně Městského soudu v Praze Karly Cháberové (předlistopadové členky KSČ) při rozhodování o mé obecně formulované, ale jednoznačné námitce podjatosti – ta nečestná žena si vůbec nedokázala představit, že by některý z jejích kolegů dokázal soudcovský stav zradit
tak, jak to posléze učinil první senát Ústavního soudu, a ona by mohla být veřejně zostuzena. Stalo se však to, co jsem i já sám pokládal za prakticky nemožné, a, nadneseně řečeno, sedmihlavé sani polistopadové morální bídy byla uťata první hlava, hlava bezpečí anonymity.
Nepromyšleně a nešťastně do debaty zasáhl Pavel Rychetský, když přirovnal členství v KSČ ke křtu, a čest Ústavního soudu musel poté zachraňovat soudce Stanislav Balík, který ve vynikající úvaze Proč rozlišovat dobré a zlé stručně, výstižně a s ledovou přímostí, nedbaje požadavku loyality k pochybivšímu kolegovi, napsal: Nešťastná země, kde si předseda Ústavního soudu myslí, že lze srovnávat členství v totalitní komunistické státostraně s členstvím v církvi skrze křest. Nelze. Církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství, jako to činila komunistická doktrína.
Česká společnost se v otázce správnosti rozhodnutí Ústavního soudu rozštěpila do tří názorových proudů: komunistická levice, osmašedesátnická i normalisační, odmítá samotnou myšlenku zveřejnění (je to irelevantní
), pravice ho podporuje a dále se člení podle toho, zda požaduje nebo nepožaduje odchod soudců-bývalých straníků. Jádrem argumentace obou stran je to, co ve svém textu přesně vystihl S. Balík: otázka legitimity morálního odsudku komunistických myšlenek.
Pro levici jsou komunisté lidmi, kteří usilovali o správnou věc nevhodnými, případně nelegitimními prostředky, kdežto pro pravici jsou to zločinci, s nimiž se nediskutuje, ale které je na místě trestat. Nejradikálnější jsou pro zákaz komunistické strany a propagace komunistických myšlenek, v naivní ilusi, že marxistické zlo lze porazit silou (lze, ale jedině chilskou cestou, za cenu občanské války).
Otázka výměny soudců, kteří se zkompromitovali, tak dostává rozměr diskuse dvou hluchých, která nemůže přinést dobré řešení. To by muselo být neideologické, a na takovém se česká společnost nedokáže shodnout.
Proto kontroverse vyústí v občasnou právní bitvu nad námitkou podjatosti, v níž si strany budou navzájem sčítat každého vyloučeného nebo nevyloučeného soudce. Princip přitom zůstane nedotčen, a systémové změny v nedohlednu, ponechány času, jenž se naplní v roce 2041, kdy justici opustí poslední komunistický soudce.
Pokud jde o mne osobně, mám již jasno: V případě, že by někdy v budoucnu měl o mé věci rozhodovat komunistický soudce, jsem připraven mu říct toto: Pane, vy mě přece nemůžete soudit! V době, kdy jste měl prokázat aspoň to minimum osobní statečnosti, abyste své jméno nepropůjčil podpoře zrůdného režimu, dal jste přednost vlastním zájmům a osobnímu prospěchu před zájmem celku. Soudce nemusí být hrdina, ale musí to být čestný člověk. Za svého soudce vás proto nechci a neuznávám.
Ale bojím se, že i to bude jen další příspěvek k dialogu hluchých.
Aktualisováno.
Byl jsem upozorněn, že autorem úvahy je nikoli ústavní soudce Stanislav Balík, nýbrž Stanislav Balík, politolog. Za chybu se omlouvám.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
O dialogu hluchých
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Informační právo
- Kategorie: Komunističtí soudci
- Počet zobrazení: 3343
Komentáře
Ivo Telec
Kde jsou ty časy popřevratového ÚS, kdy tam byly vskutku morální kapacity, na ty máme vzpomínku jen v jejich judikátech a vážíme si jich.
Nejsem si jist, o které církvi autor píše (patrně některé křesťanské), ale nesouhlasím s ním. Myslím, že každá církev je již ze své podstaty* útokem na společnost a lidství s cílem společnost ovládnout. Křesťanské církve to dokázaly v minulosti, islám tak činí nyní.
Po rozpuštění DS mne překvapuje, že církve považující za svaté knihy jako Bible, Korán či Talmud, nebyly již dávno zrušeny dle § 22/1/c) zákona o církvích a náboženských společnostech pro jednání zakázané § 355, 356 TZ...
Na druhou stranu nelze popřít, že "naše" kultura má křesťanské kořeny. Myslím však, že nebýt církví a náboženství, dospělo by se zhruba stejným hodnotám a uspořádání rychleji a s menšími náklady, utrpením i ztrátami na životech.
Btw. Pastafarianismus do škol www.venganza.org/
Martin
*my máme jediného pravého boha nebo bohy, my jsme vyvolený národ, pravda je zjevená a rozumem nepřezkoumatelná, musíte věřit, abyste došli spasení,...
Chude holce, ktera se sotva vyucila prodavackou a odesla do ciziny, naparili v absenci sest mesicu nepodminecne za nezakonne opusteni republiky a jeste museli rodice prisahat, ze nevlastnila zadny majetek. V pripade, ze by mohli zabavit kartacek na zuby, ze..
Soudni rozhodnuti o pravu znat komunistickou minulost soudcu, o ktere se vyznacne zasadil pan Pecina, ma dulezitost hlavne psychologickou a moralni. Pro mnohe pozorovatele je toto vitezstvi problesknutim zariveho paprsku prave demokracie ..
Pokud jde o morální a psychologickou důležitost, mají však (ex)komunisté "hroší kůži", takže nedělejme si iluze, že by některý dobrovolně uznal svou podjatost v některém případě, naopak jsou někteří takoví jejich kolaboranti, že vysvětlují pravý opak. Oni však obecně postrádají předpoklady k výkonu své práce, zejména ve vedoucích funkcích. Zejména zpočátku po převratu z toho byli tak zmateni a bylo až legrační je pozorovat, že nebyli schopni rozeznat ani dobro od zla, což řešili neustálým hledáním v pozitivním právu, jednotlivých ustanoveních, výklady apod. (jak to kdysi výstižně popsal bývalý MS pan Čermák) a někdy z toho dokonce vyšlo, že vlastně oběť je pachatel a naopak. Největší problém jim dělá porovnání hraničních hodnot.Není divu, že jsou plné věznice, a že už na věznice nejsou ani peníze, protože taková nečinnost je vlastně pobídkou k činnosti. Prostě (ex)komunisti se navzájem kryjí, ale to je známo všeobecně, že mezi (ex)komunisty jsou pevné byť neformální vazby, a že zaneřádili veškeré orgány správy státu po převratu. Jde vlastně o organizovanou sabotáž.
RSS kanál komentářů k tomuto článku