V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)