Nikoli nečekaně zamítl Nejvyšší správní soud i poslední volební stížnost, na niž jsme na tomto blogu upozorňovali a jíž se neúspěšný kandidát Vladimír Hučín domáhal vyslovení neplatnosti volby svého protikandidáta s odůvodněním, že mu kdosi hromadně přelepil plakáty hanlivým článkem Tomáše Hradílka Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil, který vyšel 2. 8. 2007 v Lidových novinách.

S některými argumenty Nejvyššího správního soudu se bezesporu lze ztotožnit, např. s tím, že Vladimír Hučín měl proti Hradílkově textu brojit prostředky, které mu poskytuje tiskový zákon (je však, jak říkají Slováci, "otázne", zda by mu to u voličů mohlo prospět, když by nebyl schopen ani tiskovou odpověď, ani případnou omluvu stejně účinným způsobem komunikovat – ledaže by snad měl V. Hučín tyto přelepky přelepit protipřelepkami).

Ne zcela se již lze ztotožnit s tvrzením, že v článku šlo o pouhý názor Hradílka na Hučína. T. Hradílek napsal: "Když jsem zjistil, že Hučín je stíhán oprávněně, tak jsem se rozhodl, a to znovu opakuji, že svůj názor nezveřejním, protože by to mělo jistou váhu a mohlo by to Hučínovi přitížit," a dále: "Když vidím, že tak vzácný člověk, jakým je evangelický farář Jan Šimsa bezesporu je, není kvůli banálnímu a směšnému incidentu, starému téměř 30 let, plně rehabilitován a Hučín za celou plejádu činů z doby normalizace, z nichž některé mají ryze kriminální charakter, je očištěn do podoby bílé lilie, jsem znechucen."

Obě věty obsahují skutková tvrzení, jež představují vůči Hučínovi difamaci nejhrubšího zrna: uvážíme-li, že V. Hučín byl všech svých obvinění pravomocně zproštěn, je výrok o oprávněnosti jeho trestního stíhání naprosto nepřípustný, a stejně tak je nepřípustné tvrdit, že některé z Hučínových činů, pro které byl rehabilitován, měly ryze kriminální charakter. Ačkoli ve věci patrně nebyla podána žaloba na ochranu osobnosti, NSS byl povinen posoudit neoprávněnost tohoto zásahu do Hučínových osobnostních práv jako předběžnou otázku: podání žaloby na ochranu osobnosti nebo žádosti o tiskovou opravu/dodatečné sdělení je právem, nikoli povinností poškozeného, takže ačkoli se Hučín proti Hradílkově difamaci jistě bránit měl, nelze z toho, že tak neučinil, dovozovat závěry kriticky relevantní pro rozhodovanou věc.

Jako zcela nemístný je nutno hodnotit odkaz na judikaturu týkající se vyššího prahu tolerance u zásahu do osobnostních práv veřejně činných osob. Ani osoba veřejně činná nemůže být nucena strpět verbální útoky takového druhu, k jakému ze strany T. Hradílka došlo.

Stejně tak nelze přijmout subsidiární (a posléze opuštěný) argument Nejvyššího správního soudu, že má význam, zda k narušení volební kampaně došlo přičiněním zvoleného kandidáta: je-li poctivost kampaně narušena do té míry, že je tím ovlivněno výsledné pořadí relevantních (postupujících) kandidátů, je bez významu, kdo protiprávní zásah inicioval nebo kdo za něj odpovídá.

Základní argument, který nakonec NSS použil, je, že rozdíl v počtu hlasů mezi Vladimírem Hučínem (3753) a druhým postupujícím kandidátem, MUDr. Eduardem Solichem, MBA (7406), byl tak velký, že incident s přelepenými plakáty nemohl výsledek volby ovlivnit.

Tuto otázku nelze posoudit exaktně, neboť nikdo nedokáže určit, nakolik byly volební preference jednotlivých kandidátů plakátovou aférou skutečně ovlivněny. Vzhledem k tomu, že tyto preference jsou zvlášť v kandidátů, za nimiž nestojí etablovaná (parlamentní) politická strana, značně volatilní, shledávám závěr Nejvyššího správního soudu sice plausibilním, ale nepřezkoumatelným. K rozhodnutí této otázky by bylo třeba opatřit si minimálně průzkumy veřejného mínění a posoudit, zda v časovém souběhu s přelepováním plakátů došlo k poklesu volebních preferencí V. Hučína, a pokud ano, zda je tento pokles porovnatelný s počtem hlasů, které Hučínovi nakonec chyběly k postupu do druhého kola, a až na základě takto zjištěného skutkového stavu by bylo možno s určitou mírou věrohodnosti argumentovat, že přelepování plakátů volby v přerovském senátním obvodu neovlivnilo. Pokud by žádné takové průzkumy nebyly k disposici, bylo nutno dovodit, že k ovlivnění výsledku voleb dojít mohlo, a volební stížnosti vyhovět.

Ačkoli tedy rozhodnutí NSS není typickým materiálem "na oslí uši", ztotožnit se s ním nelze. A vzhledem k předpokládanému výsledku ústavní stížnosti není vyloučeno, že případ vzbudí zájem štrasburských soudců, protože snaha odbýt volební stížnost bez ohledu na skutečně závažné tvrzení stěžovatele z usnesení NSS čouhá jako sláma z bot.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)