Jak avisováno, čtyři obžalované mladé ženy souzené ve Velkém čarodějnickém procesu se rozhodly podat ústavní stížnost. V ní se pozastavují nad otázkou, zda trestní stíhání, jež se pomalu přibližuje deseti letům od spáchání prvního ze žalovaných skutků, je vůbec schopné plnit svou společenskou funkci, anebo jde už jen o vyprázdněný monolog státu a důkaz fatálního selhání jeho orgánů.

K tomu lze obecně dodat, že ve státě s takto dysfunkční justicí se posouvá i samotný význam jednotlivých fasí a úkonů trestního řízení: rozhodnutí o trestu, které snad jednou v daleké budoucnosti padne – tedy pokud nebude skutek do té doby amnestován – je zde vnímáno jako bezvýznamné oproti rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť ta v takovém systému trest efektivně nahrazuje. Kdo jde za určitý skutek, bez ohledu na to, zda se ho dopustil a zda se jedná o trestný čin, do vazby, ten v justiční loterií prohrál, kdo je stíhán na svobodě, je na dlouhou dobu, ne-li natrvalo, vysmátý.

Tomuto neblahému posunu přispívají i media, která obviněné a podezřelé s oblibou zachycují v nedůstojné roli válečných zajatců s pouty na rukou, případně i na nohou, aniž by v naprosté většině případů byl k použití donucovacích prostředků důvod, stejně jako neexistuje důvod k nasazování zásahových jednotek se samopaly a v kuklách tam, kde by stačilo zazvonit anebo dokonce jen poslat obsílku.

Jako by tím media zdůrazňovala fakt, že státní moc je v postkomunistickém světě jen jednou z větví organisovaného zločinu, která neslouží k ochraně, ale primárně k zastrašování občanů a k vyřizování si politických účtů.

Zvlášť kuriosní příchuť dostává tato praxe v případě verbálních, resp. politických trestných činů. Dvě malé děti Adama B. Bartoše, ve věku 2,5 a 5 let, jak si onen na sociálních sítích posteskl, teď řeší, jakou barvu měla pouta, která tatínkovi v jejich přítomnosti nasadili, jestli byla zlatá, stříbrná nebo šedá, a co to vlastně znamená, když je teď jejich otec zločinec. Podotkněmež, že pokud je nám známo, ani StB nezatýkala disidenty tímto ponižujícím způsobem a dveře nevyrážela beranidly; to je specifikum ideopolicie postkomunistické, jejímuž etablování napomohly jak levicové, tak pravicové vlády.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)