Ty dva rozsudky, resp. řízení, která jim předcházela, překonávají vše, co jsem z hlediska obludnosti v místní justici zažil. Mám na mysli odsuzující verdikt v kause Petra Kramného a zprošťující u Věry Marešové.

V prvém případě soud shledal v kause takovou masu nepřímých důkazů, že obžalovaného poslal bezmála na 30 let do vězení, ve druhém obžalovanou po mnoha měsících ve vazbě zprostil obžaloby.

Skandální je už samotný akt uvalení vazby. Kramný žádnou další manželku a dceru k zavraždění neměl, a stejně tak neměla přístup k dalším pacientům Marešová, eventualita ovlivňování svědků je tu ryze hypothetická a možnosti, že někdo z obviněných uteče na Seychely, snad nevěřili ani státní zástupci, kteří návrhy podávali. Vazba byla v obou případech neomluvitelným excesem a alibismem pramenícím z obav před medii, a tedy selháním soudu.

Neméně arci šokuje průběh trestního stíhání, resp. dokazování. V případě Kramného OČTŘ hodily pod stůl vše, co vyšetřily k tomu příslušné egyptské úřady, které na rozdíl od těch českých měly bezprostřední přístup ke všem důkazům, a dovodily motiv vraždy, psychologicky naprosto nepravděpodobný, a její mechanismus, který se vymyká logice i fysice. S jistotou víme jediné, totiž že pokud Petr Kramný manželku a dceru zavraždil – a o tom mám poměrně silné pochybnosti – stalo se to jinak, a patrně velmi jinak, než jak nalezl ostravský krajský soud.

U Věry Marešové je zase neuvěřitelné, jak nedbale policie přistupovala k dokazování znaleckým posudkem. Ač to trestní řád výslovně nestanoví, v případě šestinásobné vraždy by mělo být samozřejmostí, že klíčová a potenciálně kontroversní znalecká zjištění musí učinit nezávisle na sobě nejméně dva znalci, tak aby se hlavní líčení nestalo arenou, v níž budou rohovat znalci obžaloby proti znalcům obhajoby a obžalovaný odejde podle výsledku klání buď na svobodu nebo na doživotí do vězení.

Nejen v sociálních vědách platí, že znalec nesmí být potulný šarlatán à la Ivo Svoboda ani flagrantní šejdíř a podvodník jako Michal Mazel, ale odborník, za jehož závěry stojí roky praxe a který cokoli z toho, co do posudku napíše, dokáže obhájit, protože to bude dokonale transparentní a přezkoumatelné.

Mezi případem Kramného a Marešové spatřuji souvislost, již se závěrem pokusím stručně nastínit:

Jedním z nejdůležitějších znaků, jimiž se liší orientální a okcidentální společnost, je přesvědčení o ceně lidského života. Pro východní společnosti není život jednotlivce zvlášť významnou hodnotou, vždyť lidí je mnoho a umírají tak jako tak z nejrůznějších příčin. Na Západě je fungování společnosti založeno na humanistické víře a respektu ke každé lidské bytosti v její jedinečnosti. V západní zemi si – stejně jako na Východě – můžete koupit nájemnou vraždu, ale nemůžete si koupit beztrestnost, protože spravedlnost, v onom ideálním smyslu, je zde imanentně vyšší hodnotou než bohatství. Pravidla jsou pro všechny stejná a lidé jsou jim bezpodmínečně podřízeni. Říká se tomu rule of law, neboli primát práva, právní stát.

To, co nám česká justice ve zmíněných dvou kausách předvedla, je dokonalou antithesí právního státu a je to, obávám se, silný argument pro ty, kteří v možnost poevropštění české společnosti pragmaticky nevěří a jen trpělivě vyčkávají, až anomálie posledních 25 let pomine a Češi se opět vrátí tam, kam patří a kde se cítí lépe než v Evropě, neboť jejich hodnoty jsou jiné než ony evropské; jiné právě v tom smyslu, v jakém nyní oni sami masově odsuzují imigranty, aniž by naznali, že rozdíl mezi Čechem a Západoevropanem je dosud v průměru větší než rozdíl mezi Čechem a příchozím muslimem.

Aktualisováno.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)