Včerejšek byl pro mne dnem dvou premier.

Jednak jsem poprvé v životě spatřil skutečného justičního vraha, soudkyni Okresního soudu v Trutnově Marcelu Horváthovou, osobně odpovědnou za smrt disidenta Pavla Wonky. Těžko predikovat, zda někdy dojde i na ni a stát jí poskytne dotované ubytování v ženské věznici (lůžko po Ludmile Brožové-Polednové je jistě dosud volné), spíše se to jeví nepravděpodobným. Státní orgány Wonkův případ prošetřily a žádné pochybení neshledaly: Wonka se o svou smrt zasloužil sám. Kdyby nerebeloval a vzorně kolaboroval s režimem tak jako ti, kdo ho soudili – a kteří dosud soudí – mohl přežít a užívat dnes s námi výdobytků naší křehké demokracie, stejně jako jich užívá soudkyně Horváthová.

Za druhé jsem prvně spatřil v akci advokátský talár, ono roucho, které podle názoru Ústavního soudu zhmotňuje všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit. Talár vyrobený monopolním dodavatelem (a prodávaný advokátům za monopolistickou cenu) je vyloženě nevkusný, vypadá jako ledabyle ušitá pláštěnka, a jediným důvodem, proč byla jeho povinnost znovu zavedena, byla nejspíš skutečně jen potřeba funkcionářů České advokátní komory přijít si snadno k penězům bokem ve formě provise za výběr dodavatele.

Pozoroval jsem rovněž jeho nositelku, u vědomí vznešených slov Ústavního soudu, že maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. To se, bohužel, nedostavilo, ale neztrácím naději a věřím, že advokáta, který svým vystupováním tuto věštbu naplní, někdy potkám.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)