Kromě toho, že se (možná) dozvíme, proč se L. a L. nechtěli jmenovat L. a L., připravil Ústavní soud na příští týden další bonbonek ve formě vyhlášení nálezu sp. zn. I. ÚS 1783/10, jenž se zabývá velice podstatnou věcí, totiž právem stěžovatele na projednání jeho stížnosti ve správním řízení za situace, kdy je daná agenda – konkrétně ochrana osobních údajů – svěřena namísto soudu správnímu úřadu.

Správní soudy, včetně prvního senátu Nejvyššího správního soudu, dovodily, že je-li dané řízení vedeno ex officio, nemá stěžovatel právní nárok na jeho zahájení, a s jeho stížností jej poslaly ne přímo na lampárnu, ale velmi blízko: do řízení o ochraně osobnosti u civilního soudu.

Takový výklad je podle mého názoru vně ústavnosti: stěžovatel, do jehož právní sféry bylo zasaženo, tak sice není zcela zbaven práva na přístup k soudu, ale řízení, v němž bude o věci rozhodováno u správního úřadu, je vyňato z jeho disposiční sfery do té míry, že nemusí být ani zahajováno. Soud pak prostě může jeho žalobu zamítnout s tím, že příslušný orgán neshledal důvody pro intervenci a není proto dán základ nároku – nehledě na to, že odbornost civilních soudců v těchto odvětvích práva nebývá právě vysoká, na rozdíl od pracovníků správních úřadů, jež jsou specialisovány, tak jako v daném případě Úřad pro ochranu osobních údajů.

Dalším podobným případem je pojímání práva poškozených v trestním řízení. Ti podle současného výkladu, který dosud potvrzoval i Ústavní soud, nemají právní nárok na to, aby bylo zahájeno trestní řízení, a jejich právo na přezkum rozhodnutí státního zástupce se k soudu, vyjma Ústavního, vůbec nemůže dostat, neboť nejvyšší instancí je zde státní zastupitelství druhého stupně. Je to podobné: i když civilní soudy nejsou rozhodnutím, že k trestnému činu nedošlo, striktně vázány, opět je tu úsilí poškozeného vpravdě sisyfovské.

Vnese Ústavní soud světlo i do této otázky, minimálně obiter dictum?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)