O politováníhodné praxi policie, která s sebou na shromáždění tzv. "extremistů" vodí soudní znalce a žádá po nich, aby přímo na místě posoudili, nejsou-li některé výroky řečníku v rozporu s právem, jsme na tomto blogu již psali.

Není příliš divu, že tito novodobí bretschneidrové se necítí bezpečni a požadují větší míru ochrany, a pokud jim policie nemůže vyhovět, svého znaleckého oprávnění se vzdávají.

Moje zkušenost se znalci z oboru extremních hnutí je smíšená. Zatímco pražský znalec sociolog Zdeněk Zbořil se přece jen pokouší pojmout problematiku v jejím kontextu, tzn. posoudit nejen to, co kdo řekl nebo si na sebe oblékl, ale i jakou historii má určitý myšlenkový směr a jaká je jeho reálná nebezpečnost, Miroslav Mareš z Brna byl za své znalecké kariéry typickým fachidiotem, tím nejhorším druhem soudního znalce, který posuzoval věci jen podle zevnějšku, tak aby uspokojil společenskou poptávku po co nejtvrdší kriminalisaci vyznavačů neonacistické ideologie. Svoboda projevu, svoboda myšlení a svoboda politického přesvědčení vždy byly pro Mareše, vystudovaného právníka a politologa, neznámými, právně irelevantními pojmy, jeho zásadou bylo, že když se kácí les, musejí létat třísky. Proto byl ostatně Mareš u policistů tolik oblíben a vyhledáván – mentálně byl jedním z nich.

V Haškově stylu tedy můžeme uzavřít: Soudního znalce, paní Müllerová? Já znal dva, ale vobou není žádná škoda!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)