Na slova teplického "soudce Dredda" Miroslava Čapka jsem si vzpomněl – a dovolil si je v nadpisu tohoto článku parafrasovat – nad zprávami o relativně přísných trestech, které udělil Obvodní soud pro Prahu 2 skupině cca dvaceti mladých lidí, kteří minulý týden demonstrativně obsadili dlouhodobě neužívaný dům v Praze na Albertově.

Otázkou squattingu jsem se na tomto blogu zabýval již v souvislosti s násilným vyklizením vily Milada. Tam šlo převážně o občanskoprávní aspekt squattingu, o to, že provozování této modní kratochvíle je neprotiprávním způsobem možné jen na základě souhlasu nebo přinejmenším tiché tolerance vlastníka nemovitosti.

Albertovský případ otevírá jinou, trestněprávní rovinu tohoto fenomenu. Je to totiž, pokud je mi známo, vůbec první případ, kdy v České republice padly za squatting u soudu tresty. Přestože ty byly uloženy trestním příkazem a nemusejí tedy být ještě definitivní, nemohu se ubránit jistému znepokojení.

Faktem je, že squatteři svým jednáním tento výsledek přivolali: tím, že obsazení provedli demonstrativně, zbavili se prakticky všech efektivních možností procesní obrany. Nepochybně věděli, že jde o cizí majetek, a bez nejmenších pochyb do nemovitosti vstoupili s úmyslem užívat ji bez souhlasu a zřejmě i proti vůli vlastníka. Jindy účinná obhajoba typu "Já jsem tam byl/byla jen na návštěvě!" tudíž padá, a stejně tak není možné dovolávat se absence úmyslu, neboť "animus squatendi" z jednání squatterů vyplývá více než zřetelně.

Přesto mám uložené tresty, pohybující se od 80 hodin obecně prospěšných prací po podmíněné tresty vězení, za nepřiměřené, protože soud při posuzování skutku, možná pod vlivem silné protisquatterské inklinace veřejnosti, vůbec nepřihlédl k jeho fakticky nulové společenské škodlivosti.

Na nemovitosti nebyla způsobena škoda ani obsazením, ani by nebyla způsobena případným užíváním, a z jednání vlastníka vyplynulo, že o nemovitost nestojí a její chátrání mu není proti mysli (pokud to není dokonce jeho záměrem), takže z celého činu nám zbývá holá skutková kostra, naplnění formálního znaku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ, nedoprovázené společenskou nebezpečností.

Vlastníku nemovitosti, který o ni nedbá, nemůže z principu příslušet stejný stupeň veřejnoprávní ochrany jako vlastníku dbalému a pečlivému, a i když zásada nedotknutelnosti vlastnictví svědčí i takovému "nehodnému" vlastníku, v trestním právu je třeba míru represe vážit na lékárnických vahách.

Proto bylo na místě trestní stíhání, když už bylo zahájeno, buď podmíněně zastavit, anebo v krajním případě upustit od potrestání.

Trestní právo je prostředkem ultima ratio a nemělo by se nikdy stát nástrojem politických gest nebo úliteb snadno manipulovatelné a málo informované veřejnosti.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)