Jak silná je domněnka (presumpce) neviny? Nepříliš. Obviněný, a tím spíš obžalovaný, je veřejností vnímán jako pravděpodobný viník, a tato percepce trvá, dokud řízení neskončí pravomocným zprošťujícím rozsudkem – a někdy pokračuje i poté. Za situace, kdy je stíhání zastaveno, zbývají neodsouzenému-nezproštěnému oči pro pláč, a právě jen ona slabá, často jen akademická presumpce neviny.

Situace Lucie Šlégrové, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno toliko proto, že trestní orgány ji v promlčecí době nestihly odsoudit, spadá přesně do této kategorie: pronesla projev, za který byla postavena před soud, ale vinou liknavého postupu justičních orgánů nedostala možnost se obhájit.

Případ, na který upozorňuje Aleš Rozehnal na Hlídacím psu, je svým způsobem ještě perversnější: policie oznámila, že podle jejích informací se nástupce Vladimíra Sněžila Dbalého ve funkci ředitele Nemocnice Na Homolce Michal Šetlík dopustil korupčního jednání, avšak nelze jej s ohledem na promlčení stíhat.

Oběma situacím je společné jedno: otázka, zda je pro stát občan drban, který může být rád, že vyvázl tak hladce, anebo imanentní ctí a důstojností nadané individuum, do jehož osobnostní sfery do konce nedovedené trestní stíhání, případně avisované podezření zasáhlo s takovou intensitou, že zásah musí být exemplárně odškodněn.

S tím arci mívá justice problém. Její soudci vychovaní komunistickým právem se dívají na občana jako na poddaného a služebníka státu, nikoli jako na toho, kdo by mohl mít vůči němu nějaká práva. V komunistickém systému jsou lidé bezcenní a nahraditelní, a ve vztahu k vyšší entitě, státu, bezprávní: vzpomeňme třeba na směšné částky odškodnění za bolest, které přetrvaly celá 90. léta. Důležitá byla ztráta na výdělku, to, že vám zlomili ruku nebo jste přišli o oko, bylo nepodstatné a odškodňovalo se to částkami víceméně symbolickými. Ten samý pohled soudci uplatňovali – a dodnes uplatňují – i na další práva fysických osob, na něž nahlížejí, smíme-li se vyjádřit poněkud pregnantněji, jako na občanský dobytek, který je obtěžuje svými žalobami.

Než českou justici vyškolil Štrasburk, neodškodňovaly se například ani průtahy v řízení, a proto můžeme důvodně očekávat, že ochota poskytnout náhradu za promlčení trestního stíhání bude nulová, resp. Lucii Šlégrové ministerstvo vyplatí náhradu za obhajobu a za průtahy (to, jak řečeno, díky ESLP už musí), možná i jízdenky za autobus k soudu jí proplatí, ale k odpovědnosti za neschopnost soudů dovést její kausu k pravomocnému rozsudku se nebude znát. A Šetlíkovi nedá nic: může být rád, drban doktorská, že mu to protentokrát prošlo.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)