V právnických kruzích dnes již zlidovělým disentem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vytkla Eliška Wagnerová majoritě v plenu, že – na politickou objednávku týkající se oprávněných majetkových nároků Oldřicha knížete Kinského, dodejme – provedla kopernikánský obrat, dovozujíc, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací).

Nedlouho poté jsem si uvědomil, že tato myšlenka snese povážlivé zobecnění: politické změny v r. 1989 jsou pro většinu obyvatel tohoto státu nikoli negací komunistického převratu, nýbrž jeho dovršením a legalisací.

První, kdo si tento fakt uvědomil, byli emigranti, kteří odmítli podporovat to, co od začátku nazývali sametovým podvodem, upozorňujíce, že skutečná revoluce pro ně začne v okamžiku, kdy jim vláda vrátí občanství a majetek, o který přišli. Sametová revoluce arci nebyla pro emigranty, ale proti nim, a ti proto nedostali nic, stejně jako mnohé další u komunisty převychované populace neoblíbené skupiny: podnikatelé, jejichž majetek byl pod rouškou znárodnění za náhradu v r. 1945 zkonfiskován, sudetští Němci, šlechta, církev.

Výdobytky české národně socialistické revoluce, která o tři roky později přerostla v revoluci komunistickou, tak měly být zachovány i v podmínkách zdánlivé demokracie a právního státu: zdánlivých proto, že takovými byly jen pro někoho, ostatní měli a mají u českých úřadů a soudů smůlu a zůstávají ve stejném postavení, v jakém byly nepopulární menšiny předtím. Lidé, šťastni, jak jsme naši zemi a náš majetek uchránili před tím odporným Němčourem Kinským, jaksi nepostřehli, že justice vybudovaná na principech podřízení politickému zájmu a personálně naplněná morální spodinou společnosti, jež nemůže rozhodovat spravedlivě už proto, že pojmu spravedlnost authenticky nerozumí, neochrání ani je samotné ve chvíli, kdy se dostanou do sporu s někým mocným: třeba s exekutorem, s ČEZem nebo lokálním mafiánem.

Zastupuji už několik let v České republice a na Slovensku potomky Jana Antonína Bati, a jsem v rostoucí míře zděšen tím, jak silně jsou shora popsaná komunistická myšlenková schemata zakotvena mezi současnými Čechy a Slováky, a jaké argumenty jsou snášeny na obranu stávajícího, i de lege lata protiprávního stavu: že je to dávno, vždyť se podívejte, jak je to dnes zničené (zničil to snad Baťa?), že sami nemáme (no bodejť byste měli, když jste si tu nechali 40 let vládnout komunisty, troubové!), že to přece nevybudoval Baťa, ale jeho dělníci, a těm proto baťovský majetek právem náleží.

A se stejným úžasem čtu nářky, jak obyčejného člověka dřou z kůže kvůli církevním restitucím. I o obecní úřad by ho připravili, syčáci nemravní!

Pročež si sklesle říkám, jestli nakonec komunisté neměli pravdu a chartisté se byli fatálně nemýlili: tento národ by byl nejšťastnější, kdyby místo složitostí typu demokracie a právního státu dostal v r. 1989 trochu víc západní kultury, o něco víc mandarinek na Vánoce a sem-tam výjezdní doložku do Německa nebo do Francie. Tedy jestli tento národ již neprošel nezvratným procesem hromadné institucionalisace.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)