Autorem blogu je 
Ačkoli bychom očekávali, že usnesením Ústavního soudu bude kausa Klausovy velezrady definitivně uzavřena, podle pravidla Roma locuta, causa finita, odborné, mediální i laické ohlasy případu ne a ne utichnout, ba zdá se, řečeno s klasikem, že proutek proutkařův se nad těmito spodními vodami dosud ohýbá, tak jako se bude ještě dlouho, předlouho ohýbat nad jinými hvězdnými momenty české justice, nad případem katarského prince
, nad obviněním a uvězněním Miroslava Sládka, nad běloskvoucí nevinností poslanců Škárky a Bárty nebo nad exemplárně potrestanou výtvarnou tvořivostí páně Smetanovou.
Ústavní soud měl příležitost stát se miláčkem národa, jíž využila toliko disenterka Ivana Janů ve svém na hranici populismu balancujícím stanovisku. Na druhé straně není dobře napsáno ani většinové odůvodnění, na což správně poukázali např. Zdeněk Kühn a David Schmidt.
Mám za to, že rozhodnutí ÚS je věcně správné, nicméně nedostatečně odůvodněné.
Výroku o zastavení řízení musí předcházet odpověď na čtyři základní otázky:
1. Vztahují se na řízení o ústavní obžalobě presidenta republiky ústavní kautely a procesní záruky trestního řízení?
2. Vztahuje se nově konstituovaná pravomoc Ústavního soudu projednat ústavní obžalobu i po skončení funkčního období obviněného i na Klausův případ?
3. Jaký účel sleduje možnost dostíhat
presidenta, který abdikoval, a je odůvodnitelné sáhnout k extensivnímu výkladu a dovodit, že to samé je možné u presidenta, jehož funkční období skončilo?
4. Může být pokračování v trestním stíhání za určitých okolností hodnoceno jako pro obviněného příznivější než jeho zastavení?
1. Ano, a jediný, kdo naznačuje možnost opačného řešení, je I. Janů. Nerozumím, proč by mělo plné spektrum trestněprávních záruk svědčit pejskaři, který po svém zvířeti neodklidil exkrement, a nemá je mít president, jehož sankce za velezradu minimálně doživotně zostudí.
2. Ne, protože by šlo o pravou retroaktivitu, jež není až na naprosté výjimky přípustná nikde v právu, a zvláště pak ne v právu trestním. Podle mého názoru není existence pravomoci vést trestní nebo kvasitrestní řízení pouhou procesní otázkou, ale v materiálním smyslu jde o otázku hmotněprávní a retroaktivní uplatnění nové, zhoršující procesní úpravy je proto nepřípustným zásahem do práv obviněného.
Objevily se snahy používat novou úpravu jako vodítko pro výklad teleologicky defektního ustanovení § 98 odst. 3 ZÚS, ale to je v přímém rozporu se starobylou a dosud platnou Savignyho zásadou o zákonu moudřejším zákonodárce. Akceptovat takový postup by snad bylo možné v případě, že by zákonodárce opravil zjevnou chybu ve svém produktu, avšak zde se o zjevnou chybu nejedná, naopak lze najít vnitřně konsistentní, racionální a plausibilní smysl § 98 odst. 3 ZÚS i ve znění před novelou, jakkoli málo prostým bezrozpornosti a nezpochybnitelné přesvědčivosti se nám takový výklad může jevit.
3. Zde především vidím normativní napětí mezi dikcí Ústavy, která dovoluje presidenta stíhat jen pro velezradu (a jež vyložena striktně a contrario činí § 98 odst. 3 ZÚS neústavním), a předpisem nižší právní síly, byť pro Ústavní soud bezpodmínečně závazným. Tak jako nelze dostíhat
presidenta obviněného v okamžiku inaugurace pro jiný trestný čin, nýbrž všechna taková trestní stíhaní musejí být podle § 11 odst. 1 písm. c) TrŘ neprodleně zastavena, nemělo by být možné ani stíhat pro velezradu běžného občana, jenž byl, avšak už není, presidentem.
Zákonodárce nicméně připustil z tohoto pravidla důležitou výjimku, a tou je právě presidentova abdikace. Vykládat tuto výjimku extensivně a vztahovat ji i na skončení funkčního období je neudržitelné, protože chtěl-li by zákonodárce tuto možnost takto upravit, neměl nejmenší důvod tak neučinit. Poněkud neuchopitelným se však stává smysl této singulární výjimky: má-li být stíhán odstoupivší president a nesmí být přitom stíhán president, který se velezrádného jednání dopustil těsně před vypršením mandátu, zakládá to asymetrii, která není prima facie ani výrazně účelná, ani logická.
Nezbývá než souhlasit s Musilem, že výklad je do jisté míry nejasný, a zvolit takovou jeho variantu, která je pro ústavně obžalovaného příznivější.
4. Trestní právo zná jen několik procesních situací, kdy může obviněný trvat na pokračování svého stíhání, jež by jinak bylo zastaveno. Trestní řízení je nákladná kratochvíle a není ekonomické je vést jen proto, aby výsledkem byl akademický rozsudek o nevině: obviněný je před zákonem nevinen až do právní moci odsuzujícího rozsudku a co je nad rámec tohoto strohého pravidla, nechť si zainteresovaní vyřeší – za své – cestou práva civilního, příkladmo v řízení o žalobě na ochranu osobnosti nebo o náhradu škody.
Zcela obecně, jsem názoru, že Ústavní soud mohl a měl odmítnout frivolní ústavní obžalobu zřetelně rasantněji, než učinil, avšak rozumím tomu, že právě v případě expresidenta Klause by bylo prosadit do odůvodnění takové formulace značně složité. Výsledek je kompromisem, nikoli prostým chyb, avšak pokládám za povzbudivé, že v soudcích nevzplanul duch vendetty a celou věc vyřídili komorní a decentní cestou. Soudnictví obecně, a ústavní soudnictví zvlášť, by nemělo být bitevním polem, kde nad rozumem vítězí osobní animosity a kde se do verdiktů promítají rozpoutané vášně a staré křivdy.
Komentáře
Richard
Yossi
Co se týče smyslu § 98 odst. 3 pak tento zůstává zachován i v případě pokračování řízení po uplynutí funkčního období prezidenta, neboť je zřejmé že v daném případě nenastal žádný z taxativně zákonem uvedených důvodů pro zastavení řízení. Ústavnímu soudu žádné ustanovení nepřikazovalo zastavit již probíhající řízení.
Richard
P. Novotný
Richard
Správný postup je opačný: zákon připouští, že je rozhodný skutkový stav v době zahájení řízení (neboť pozdější abdikace nehraje roli), tudíž čl. 65 odst. 2
"Prezident republiky může být stíhán pro velezradu"
=
(i)"Prezident republiky může být žalován pro velezradu"
a nikoli
(ii)"Prezident může být odsouzen pro velezradu"
Stará textace jasně vychází z výkladu ad (i), je tudíž pro Ústavní soud závazná.
A je-li ztráta funkce z hlediska pravomoci soudu irelevantní, platí závěr, že důvod zastavení řízení musí být pozitivně stanoven. Tj. podmínky řízení stanovené zákonem mohou být negovány opět pouze zákonem.
To neznamená, že takový důvod musí být stanoven výslovně (že je vyloučena analogie "věčné koma je obdobné úmrtí"), a to je právě smyslem staré textace zákona zmiňující jen abdikaci. Zákonodárce výslovně nejmenoval důvod "zánik funkce", ani výslovně nestanovil, že zánik funkce takovým důvodem není, neboť to by bylo legislativně technicky zbytečné, zákonodárce pouze demonstroval, co takovým důvodem není, aby zabránil extenzivnímu výkladu.
Že myslel pouze na abdikaci, je dáno tím, že uvažoval prezidentsví modelově pouze v mezích konfliktní situace: prezident se může vyhnout stíhání abdikací, tudíž výslovně zdůrazníme, že toto nelze. Že není v této demonstraci zmiňována právní událost zániku funkce, je s ohledem na již zmíněnou legislativně technickou "zbytečnost" jednoduché: je-li účelem zákona být prevencí pro abusu práva, je akceptovatelné, že adresátem není i "Superman", který by v tomto ovlivnil časoprostor...
Je pochopitelné, že když zákon vytvářeli, tak řešili spíše, jak zabezpečit, aby se prezident vlastním jednáním a s přispěním soudu nedostal z odpovědnosti, než aby pracovali s premisou Supermana, který by byl též adresátem tohoto antiabusního účelu.
Ostatní: Jestliže se tak hluboce mýlím, těší mne pouze to, že společně se mnou je na stejném omylu většina ústavních soudců. A ještě jste zapomněli zdůraznit, že důvodem mého omylu je, že nemám právnické vzdělání
Jinak, argumentace typu "většina ústavních soudců zaujala stejné stanovisko jako já" zjevně není platná v diskuzi, jejíž předmětem je právě otázka, zdali tito soudci rozhodli správně.
Richard
Nikoli, pouze se tak bráním před útoky typu, že můj názor je to nejblbější, co bylo řečeno od vynálezu kola.
V "normálním" oboru není nic jako svatá pravda. Znalosti a zkušenosti se vyvíjí a když se rozvojem objeví nové poznání, okamžitě se aplikuje a když je lepší, než dosavadní, tak převládne. Vše se neustále přezkoumává, vylepšuje.
Mně by to osobně asi deprimovalo, nevím, jestli bych to dokázal dělat. Asi to nutně vede jedince k cynismu a celý systém k otázkám typu - "Co to je - tři sta právníků na dně moře?"
Problém není v komunistických soudcích. Kdyby byl, docházelo by k veřejným sporům mezi nimi a ostatními soudci. Zákon není jeden pro komunistické soudce a druhý pro ostatní soudce. Problém je systémový, možná genetický a žádné řízení o řízení, procesní postupy, rozsudky o rozsudcích, odvolání na odvolání, pravomocná a nepravomocná řízení, atd., se problému nemohou ani dotknout, naopak, čím aktivnější jsou snahy v tomto směru, tím větší je deka, která problém skrývá. Mirek Vorlický
Richar
Ano, právo je to, co je pravé. Co je pravé, je v Preambuli Ústavy. Spravedlnost je to pravé, tedy právo. Je-li právo, je spravedlnost.
Nevím, co si pan Pecina myslí, vypadá to však, že se domnívá, že spravedlnost v česku je něco, co není bráno v úvahu, co je nepatřičné, nevhodné - tedy, že jsme bez práva. Já bych s ním i souhlasil, příčinu však vidím jinde.
Soudce může lhát, ale nesmí. Možná, že část příčiny aprávního stavu v česku spočívá v nepochopení rozdílu mezi tím co mohu, a co smím. Mirek Vorlický
Možná situace není tak zlá v situacích, které jsou dostatečně "profouknuté", řešené opakovaně až rutinně, jsou-li vůbec takové. Naštěstí nemám osobní zkušenost a ani mít nechci. Ale stačí mi číst zprávy. Jak je možné, že prakticky každý soudní rozsudek, o kterém média informují, je v odvolacím řízení zrušený, mnohdy i opakovaně? Pokud je to způsobeno špatnou prací soudců, proč nejsou ze svých pozic aspoň ti nejslabší odstraňováni? Ale co když ti "nejslabší" jsou na místech odvolacích soudů a rušeny jsou naopak rozsudky kvalitní? Možná je to způsobeno špatnými zákony, kdy se lze tupě a alibisticky chytit jakékoli formální "litery", aniž je brán v potaz "zdravý rozum"? Je přece jasné, že jsou například situace, kdy je jedna záležitost z hlediska různých zákonů nebo klidně i z hlediska různých částí stejného zákona v konfliktu nebo přinejmenším řešitelná různými způsoby.Nepomohla by jasná hierarchie principů, které mají soudy při řešení pří ctít a podle nich v méně jasných případech rozhodovat?
Lékařství je docela dobrý příklad. Jistě není vždycky objektivní dokonale prozkoumanou a známou disciplínou, ale existují relativně široce uznávané postupy lege artis, které ale přitom nejsou "do kamene vytesané", mění se podle stavu poznání a koneckonců při odchýlení se od nich hrozí lékaři soudní postih. Na rozdíl od soudce, který "ničemu nerozumí" a v jeho věci vydá třeba paskvil. Není žádný "nejvyšší lékař", který by měl vždycky pravdu a nebylo odvolání.
Sledoval jsem v poslední době pár soudních případů (řekněme těch, co se jim věnuje i vp. Pecina) a připadá mi neuvěřitelné, nepochopitelné a nesnesitelné, jak byly "vyřešeny", často proti zdravému rozumu. K čemu je takový systém, který funguje proti rozumu, jednou z mála věcí, kterými se lišíme od zvířat?
Richard
Rozdíl mezi tím co mohu, a co smím. To už vypadá jako slovní hříčka. Já bych to rozlišil tak, že mohu, co mi není zakázáno a smím, co mi je dovoleno.
Richard
Právo je jako islám
Mohu = jsem schopen
Smím = mám-li soudit, moje svědomí mi zakazuje lhát, tedy smím jen pravdu. Byť neznám text soudcova slibu, určitě slib obsahuje slova ve stejném smyslu, na zdůraznění věci.
Potom, co soudce smí a nesmí nemůže být otázka zákazů či zákonů, neboť on rozhoduje, co zákon znamená. Rozlišovat mezi právem veřejným a soukromým již vůbec nelze, neboť právo je pravé a to může být jen jedno.
Pozn. Zákaz zákonem není záruka, že se něco nestane, ale aby se vědělo, co se nesmí.
Mirek Vorlický
Nesouhlasím. Pan Pecina odvádí pozornost od problému. Komunističtí soudci nejsou problémem justice. Jedním problémem pro spravedlnost v česku jsou soudci bez morálních zásad, zločinci, soudci prospěcháři, soudci vystrašení, dále soudci, kteří se domnívají, že soudce je zaměstnanec, jako každý jiný úředník státní správy. Mirek Vorlický
Takové rozlišení smím - mohu mě nenapadlo. Nicméně asi jme si neporozuměli ohledně rozlišení veřejného a soukromého práva. Věřte mi, že rozlišovat mezi právem veřejným a soukromým je potřeba, neboť každou oblast ovládají diametrálně odlišné zásady, přičemž takové rozlišovaní není nikterak v rozporu s Vaší tezí, že právo je vždy jen jedno, a to to pravé ořechové :-).
Richard
No, já měl pouze na mysli lhaní soudce. Je jistě jedno, zda se jedná o věc v právu veřejném nebo soukromém. Jinak, takového rozlišení je třeba.
Ještě k Vašemu, 4.4.2013, 12:42
Vaše pojetí smím/mohu předpokládá člověka, který je v každé své činnosti někým řízen. Moje pojetí předpokládá, že člověk se svobodně rozhoduje a koná v souladu se svým svědomím, přičemž ve stejné svobodě ostatních vidí záruku své vlastní.
mv
Tady alespoň vidíte, že to není vůbec jednoduché, vykládat různé (i na první pohled jasné) pojmy. Vždy záleží na tom, z které strany je uchopíte a v jaké rovině hodláte výklad učinit.
Richard
ano pane Richarde, potýkám se s tím skoro každý den...
na tomto blogu mne to aspoň kromě času nic nestojí.
mv
Richard
Richard
Vzhledem k tomu, že zde je delikt, za který by přináleželo zřejmě doživotí, nebo aspoň dlouholetý žalář a ústava to vidí jinak, pak tedy ústavodárce musel naznat, že zvolením hlavou státu (nebo snad inaugurací) se musí měnit podstata bytí prezidenta.
Něco jako přepodstatnění v katolické teologii. Vypadá to jako chléb, má to formu chleba (oplatky), ale je to Boží tělo. Přeměnou podstaty.
Zde tedy ústavodárce zřejmě tvrdí: Vypadá jako jeden z nás lidí, ale není jim již. Došlo ke změně podstaty.
Podobně jako u císaře pána z Boží milosti císaře rakouského, krále českéhou, herského, lombardského a benátského, chorvatského a dalmátského, slavonského, ..., arcivévody rakouského, ... Ale tam to bylo alespoň urozeností. Zde jde o zázrak daleko větší. Volbou se mění podstata.
Prostě prezident už není člověk, je něčím vznešenějším, mohli bychom psát masarykem (jako caesarem, karlem velikým - králem) a jako takového ho prostě nelze uvěznit.
Je v podstatě z pohledu ústavodárce jakýmsi "elfem" - vznešeným, na něhož je světská spravedlnost krátká a lze ho pouze odvolat, ale k soudu si ho již vyhradila věčnost.
Alespoň tak lze rozumět ustanovení ústavy, kteroužto nalezenou moudrost do ní vtělili jen o málo méně moudří a vznešení nedotknutelní. (Ač nyní pod tlakem plebsu naznali, že jejich nedotknutelnost je jen časná.)
P. Novotný
RSS kanál komentářů k tomuto článku