Jak bylo velmi případně poukázáno v diskusi, dva poslední rozsudky, které jsme na tomto blogu komentovali, jsou si podobné jako vejce vejci: barokně pojatá, absurdně obsáhlá rekapitulace, pak citace použitých právních norem a na závěr minimalistické, alibistické odůvodnění, které se navíc v jednom případě ani nekryje s odůvodněním ústním.

Proč čeští soudci tak rádi rekapitulují a tak neradi zdůvodňují a vysvětlují? Proč mají strach vyjít z ulity toho, co vydávají za "platné právo", a jí nechráněni obhájit svůj názor? A proč jsou formulace vlastního odůvodnění tak kostrbaté a právnicky přikrčené?

Právě proto, že soudci mají strach – strach z toho, že vyjde najevo jejich vlastní neznalost práva, nedostatek sebevědomí nebo prostá neschopnost komunikovat se živými lidmi. Mnozí z nich se soudci stali kvůli soudcovské prestiži, nikoli proto, že by měli pro tuto profesi specifické vlohy nebo že by soudit chtěli. A jiné prostě soudnictví převzalo z předchozího režimu, kde byla prestiž soudce porovnatelná s prestiží příslušníka Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, ne-li přímo estebáka. Na soudce se v totalitě mnozí usmívali, ale jen proto, že nevěděli, zda je náhodou nebudou někdy potřebovat: ve skutečnosti jimi každý slušný člověk pohrdal.

Rekapitulace je teplé, jisté místo: rekapitulovat lze do alelujá, aniž by se, řečeno s klasikem, v soudcově hlavě pohnula šedá hmota mozková. I citace použitých pramenů práva jsou bezpečnou zonou, a patřičně pojatá pasáž citací může délce rozsudku přidat i několik stran.

Tyto dvě části tvoří jádro každého rozsudku, často dosahující i 80–90 procent jeho délky.

Prvním úskalím je pasáž hodnocení důkazů, ve které by soudce měl přesvědčivě vysvětlit, kterým svědkům uvěřil, kterým ne a proč, co z jejich výpovědí dovodil a jak se vypořádal s rozpory mezi nimi, a jak se dívá na znalecké posudky a na listinné a další objektivní důkazy.

To už bývá problém. Zejména v trestních rozsudcích se tato pasáž odbývá tím, že "soud obhajobě obžalovaného neuvěřil" nebo že "provedenými důkazy byla vina obžalovaného přesvědčivě prokázána", třebaže se pět z deseti vyslechnutých svědků zapřísahalo, že čin spáchal někdo jiný, a zbývajícím pěti by racionálně uvažující soudce nemohl uvěřit ani nos mezi očima. Králem v této kategorii je věta trestní soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, která se s tím, že na videozáznamu je zachycen zcela jiný průběh děje, než co tvrdí obžaloba, vypořádala konstatací, že "videozáznam obžalovaného usvědčuje pouze částečně" – aniž by se, přirozeně, částečně usvědčenému obžalovanému zdráhala uložit úplný trest.

Hodnocení důkazů bývá pojato stroze, s jakýmsi úředním odstupem: jako by soudce chtěl naznačit, že právo hodnotit důkazy má jen on a jaké závěry si z nich učinil, není povinen nikomu vysvětlovat. Tento nešvar, bohužel, tolerují nebo přímo podporují i soudy odvolací. Právě minulý týden se mi dostalo na stůl usnesení Krajského soudu v Brně, v němž soud potvrdil trestní rozsudek a stran vadného hodnocení důkazů soudem I. stupně uvedl, že "hodnocení důkazů je výsadním právem soudu I. stupně" a že "soudu I. stupně není možno vnucovat jiné hodnocení důkazů, resp. takové, kterého se domáhá podané odvolání". Ale české odvolací soudy a jejich nakládání s odvolací argumentací, to už je zase jiná pohádka – také dost drsná.

Vůbec největší muka pro soudce představuje pasáž subsumpce a právního posouzení věci. Tam není před dotěrnou povinností rozhodovat úniku a tak se soudci snaží tuto nepříjemnost aspoň omezit na nezbytné minimum. Nezřídka se stává, že desetistránkový rozsudek věnuje kardinální otázce, o níž je třeba rozhodnout, jedinou větu, a věta to bývá leckdy zaznamenáníhodná – taková, jakou zkonstruovala Oslice měsíce Hrehorová, když měla posoudit konflikt dvou základních práv, a učinila tak fenomenálním zjištěním, že je třeba dodržovat zákon. V takových případech je nutno obsahovou střídmost odůvodnění spíše ocenit: kdyby se soudce podobných kvalit rozepsal obsáhleji, byla by četba rozsudku nebezpečím čtenářovu zdraví.

Pozoruhodné je, že přes hypertrofovanou citaci pramenů práva bývá běžné, že soudce právní předpisy čte po svém, a tak například soudkyně Hrehorová dospívá k závěru, že rozkladová komise je pouze poradním orgánem ministra, přestože z ustanovení § 152 odst. 3 SprŘ jednoznačně vyplývá, že komise pro ministra zpracovává přímo návrh rozhodnutí a vady v jejím složení mohou mít tudíž vliv na jeho zákonnost.

Stejný strach z odůvodňování a vysvětlování je patrný i v kause kapry nevypuštěného rybníka, tj. z rozsudku ve věci soudů-bývalých členů KSČ. Argumenty, které zazněly v ústním odůvodnění, např. že jde o politickou a nikoli právní otázku a že v publicitě minulosti soudců nelze vyjít nad rámec lustračního zákona, byly v odůvodnění opomenuty, zbyla pouze suchá citace zákonů, bez snahy jakkoli se vypořádat s jádrem žalobní argumentace. Být žalobcem někdo naivnější, možná by strávil čtrnáct dnů tím, že by si připravoval argumenty pro kasační stížnost a těšil se, jak to soudu "nandá" a jak obě these brilantně vyvrátí, a byl by teď zklamán, že musí svou práci zahodit, protože soud se zopakovat svou ústní argumentaci v písemném vyhotovení rozsudku neodhodlal.

Odůvodnění rozsudku, vysvětlení, proč soud dospěl k určitému závěru, je – po rozhodnutí samotném – hned druhou nejdůležitější povinností soudce. Za to je soudce placen a proto je jeho funkce tak důležitá. Soudce, který na tuto povinnost resignuje a svá rozhodnutí alibisticky nafukuje gargantuovskými rekapitulacemi nebo citacemi pramenů práva, je nedůvěryhodný a svou nedůvěrhodnost přenáší i na instituci justice jako takové. I to je jeden z důvodů, proč má česká justice mezi občany – a tedy svými klienty a platícími zákazníky – dlouhodobě tak misernou pověst.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)