Ministerstvo vnitra zveřejnilo na svých stránkách analysu, kterou se jeho úředníci pokoušejí přesvědčit vládu i veřejnost, že nápad rozpustit (resp. pozastavit činnost, což fakticky znamená rozpuštění s podmíněným odkladem) Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) není dobrý, a posudky čtyř odborníků, kteří, jak se dalo předpokládat s ohledem na to, že byli vybráni ministerstvem, se s jeho závěrem ztotožnili.

Tyto dokumenty nejsou bez zajímavosti, už proto, že předpokládaný vývoj politické situace v nadcházejících letech směrem k vyšší radikalisaci soupeřících sil i veřejnosti učiní otázku eliminace oposičních politických subjektů justičními (a tedy z principu nedemokratickými) prostředky tak aktuální, že by se celkem snadno mohlo jednat o vůbec nejdůležitější aspekt domácí politiky.

Z dokumentů je nejpodrobněji a nejkomplexněji zpracována analysa Pavla Uhla. Kromě přehledné struktury je i dobře a kultivovaně sepsána, takže se příjemně a snadno čte, přestože je ze všech posudků nejdelší.

Uhl analysuje vyhlídky vládního návrhu na úspěch v jednotlivých instancích, jimiž by pravděpodobně prošel, tzn. u Nejvyššího správního soudu, u Ústavního soudu a u Evropského soudu pro lidská práva, zejména ve světle jejich prejudikatury. To vše v širokém kontextu možného vývoje a s úvahou nejrůznějších eventualit.

Po technické stránce lze analyse vytknout jedinou faktickou chybu: autor se mylně domnívá, že úspěch KSČM ve Štrasburku by znamenal obnovu řízení před Ústavním soudem. Tak tomu ovšem není, obnova je možná toliko v případě trestního řízení.

S čím však ne zcela souhlasím, je závěr, že NSS bude rozhodovat konsistentně s rozsudkem Dělnická strana II a proto návrh zamítne. Domnívám se, že opak je pravdou: pokud se NSS přidrží těch kriterií, která v tomto judikátu vymezil, činnost KSČM pozastaví, neboť téměř ve všech posuzovaných aspektech lze dojít k závěru, že KSČM je pro demokracii větší a bezprostřednější hrozbou než DS. Navíc je pravděpodobné, že NSS setrvá i u praxe dosti povrchního hodnocení důkazů, kterou v rozsudku Dělnická strana II nastoupil, a spokojí se jako s důkazy klíčových tvrzení s citacemi pochybných, kriticky nezhodnocených pramenů a/nebo s výpověďmi policistů, aniž by vzal v úvahu, že tyto osoby pracují pro jednu ze stran řízení a mají tendenci vypovídat v její prospěch.

Podceňovat nelze ani psychologický aspekt: Tomáš Vandas odmítl nabízené právní zastoupení a v ilusi, že díky procesu získá prostor v mediích, předvedl se soudu i veřejnosti jako, prominete-li ten výraz, totální trouba. Tuto chybu KSČM jistě nezopakuje, avšak na druhé straně si nemůže dovolit pojmout svou procesní obranu ryze technicky, bez toho, že by akcentovala své programové cíle a ideová východiska, což ovšem jak u veřejnosti, tak u soudců nemůže než vyvolat zděšení a v konečném efektu to výrok soudu ovlivní neméně, než Vandasovo trapné a neodborné vystupování.

Za neudržitelné pokládám i některé dílčí Uhlovy závěry, kupř. ten, že při rozhodování nemůže hrát roli název strany. Stačí si představit, co by se stalo, kdyby si někdo chtěl založit Nacistickou stranu Čech a Moravy; jediným rozdílem přitom je, že název KSČM byl 20 let tolerován. To je ovšem dost slabý argument, ve světle toho, k jaké ideologii a jaké předchůdkyni se tento název váže, a i to nemůže na NSS – kumulativně s dalšími argumenty – nezapůsobit.

Zcela naopak souhlasím s Uhlovým závěrem, že rozhodnutí Ústavního soudu by bylo nepředvídatelné, závislé zejména na osobě soudce zpravodaje. Méně jsem si ovšem jist, že by KSČM uspěla u ESLP. Ten totiž nikdy dříve neřešil tak masivní zásah do politické sceny v členské zemi Rady Evropy a očekávám od něj spíše alibistický přístup: ať si to v té České republice zařídí, jak umějí, my jim do tak zásadních otázek zasahovat nebudeme. To je přístup zcela konsistentní např. s postojem k ESLP k Benešovým dekretům nebo k otázce nerovného přístupu k restiticím, kde Soud rovněž do politických rozhodnutí ústavních orgánů České republiky neingeroval.

Za odborně nejzdařilejší považuji posudek Michala Mazla. Ten je stručnější než Uhlův text, avšak jeho závěry jsou přesvědčivější. Mazel s ministerskou analysou v řádě bodů nesouhlasí a k negativnímu celkovému resumé dospívá toliko s odkazem na nedostatek dosud shromážděných podkladů.

Tato analysa je méně spekulativní ohledně procesního diskursu u jednotlivých soudů, což však pokládám spíše za její přednost: procesní predikce jsou věcí odborné publicistiky, znalec není vědma.

Obsahově stručný posudek Miroslava Mareše nepředstavuje komplexní zhodnocení předestřené materie, je pouze jakousi poznámkou na okraj, zdůrazněním, jaké důkazy by mohly být na podporu návrhu navrženy, přičemž lze však mít oprávněné obavy z toho, zda by byly NSS shledány relevantními. Je sice pravda, že v rozsudku Dělnická strana II jsou jako významné hodnoceny některé zcela podružné skutečnosti, avšak ani s vynaložením značné dávky fantasie si neumím představit, že by NSS komunistické straně přičetl obsah internetové presentace ZO KSČM v Jablonném n. Orlicí, jak Mareš naznačuje.

Nejhorší je posudek Ivo Svobody. Ten, neuměje nic jiného, hledal u KSČM závadový diskurs, jejž však nenalezl, a to s odůvodněním, které náleží spíše do domény politologického humoru. Příkladmo pasáž o tom, že zpěv Internacionály při logicky odůvodněných příležitostech (např. oslavy 1. května jako Svátku práce) nelze bez dalšího označit jako glorifikaci komunistického systému, vede k otázce, zda by DS, nechtěla-li by být rozpuštěna, neměla na každoročních demonstracích k výročí Křišťálové noci provozovat Horst-Wessel-Lied, což by přirozeně rovněž nemohlo být označeno za glorifikaci nacismu.

Podobně nesmyslná je věta, že samotné užití srpu a kladiva bez dalšího nemusí být bezpochybně automaticky implicitním návodem k napojení na historický komunismus a jeho zločiny: podotýkám, že srp a kladivo je pro komunistické hnutí tím samým, čím je pro neonacisty svastika.

Na závěr bych rád uvedl několik vlastních poznámek.

Jakkoli mám za to, že KSČM by neměla být rozpuštěna (a to ani ve formě pozastavení činnosti), je to důsledek úvahy politické, nikoli právní: s oposicí se v demokratickém státě bojuje u voleb, ne u soudu. Právně je návrh na rozpuštění/pozastavení činnosti KSČM reálný a odůvodnitelný, a ve světle prejudikatury všech tří soudů má slušnou šanci uspět.

Za druhé straně je dlužno poznamenat, že zákon o politických stranách je nedodělek a legislativní zmetek. Např. § 16, který byl do něj včleněn až v ústavně-právních výborech Federálního shromáždění (byly dva, po jednom v každé komoře), předpokládá, že důsledky sankce rozpuštění/pozastavení činnosti budou precisovány zvláštním zákonem; ten však nikdy nebyl přijat. Proto české právo, na rozdíl např. od německého, nezakazuje založení následnické strany (Nachfolgepartei) ani nestanoví žádná jiná omezení pro její představitele. Sankce zakotvené ve volebním zákoně jsou spíše směšné (a podle mého soudu i protiústavní).

Nedořešené jsou zákonné podmínky k podání návrhu. Podá-li ministerstvo vnitra vládě podnět, avšak vláda jej neakceptuje, má možnost podat návrh president republiky: jenže s kontrasignací, takže jako by ji neměl. Důvod, proč by taková aktivní legitimace měla presidentovi příslušet, přitom neexistuje.

Z hlediska ústavnosti přímo hrůzostrašné je ustanovení § 13 odst. 7 zákona, které dovoluje konfiskovat straně nebo hnutí veškerý majetek.

Nedostatečně je upraveno i postavení Ústavního soudu jako odvolací instance. Zjevně excesivní byla, nyní naštěstí již opuštěná, praxe odmítat opravný prostředek proti rozhodnutí NSS v tříčlenném senátu (zákon o ÚS výslovně stanoví, že o návrhu musí být rozhodnuto v plenu, šlo tedy o neobhajitelnou praxi), avšak odkaz na ústavní stížnost a řízení o ní v ustanovení § 73 odst. 3 zákona je příliš povšechný.

Na to upozorňuje i Pavel Uhl, mýlí se nicméně, jestliže se domnívá, že ÚS přezkoumává rozhodnutí NSS jen z hlediska jeho ústavnosti: povinnost projednat opravný prostředek v plné jurisdikci, tedy z hlediska souladu napadeného rozhodnutí s ústavním i jednoduchým právem, vyplývá přímo z čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy. Což na druhé straně nemusí bránit v odmítnutí návrhu jako zjevně nedůvodného, v tom nic protiústavního, stane-li se tak hlasováním plena, nespatřuji.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)