Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)