Hodnotíme-li dnes období mezi roky 1945 a 1948, tedy tzv. třetí československou republiku, činíme tak obvykle sub specie následujících událostí, definitivního převzetí moci komunisty v únorovém putschi. Lidé, kteří tehdy v této zemi žili, ale nevěděli, co se kolem nich děje, a opíjeli se představou šťastné budoucnosti, ve svých konturách arci nikoli nepodobné tomu, o čem snili němečtí nacionální socialisté. Nevěříte-li, podívejte se na košický vládní program a na volební program KSČ z r. 1946: obé přehledně shrnuto v tomto studijním dokumentu, jejž doporučujeme i z jiných důvodů prostudovat in extenso: vnímavý čtenář v něm nalezne koncisní shrnutí důvodů, proč je Česká republika ve většině ohledů, přes vynikající startovní podmínky, které měla na přelomu 19. a 20. století, dnes spíše neúspěšnou zemí – je to svého druhu průvodce inteligentního Čecha po nedávných dějinných karambolech jeho národa.

Leč vidíme, že opět odbíháme od práva, obecně zaměřený blog již přes rok nemajíce, a musíme tento exkurs rázně ukončit, nechceme-li své namnoze odborně zaměřené čtenáře nudit. Hodláme totiž psát o události ryze právní, o události, jež přišla v době předvánočně utlumené mediální pozornosti a byla nadto přehlušena jinými významnými ději, jako je zmírnění EET nebo presidentská kandidatura jedničky mezi místními politiky, Mirka Topolánka.

Pokračující ministr spravedlnosti za Agrofert Robert Pelikán využil své pravomoci a dočasně zprostil funkce trestní soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, a to na základě toho, že na ni byly podány dva kárné návrhy. Problémem je, že oba tyto návrhy jsou v dějinách kárného soudnictví bezprecedentní a frapantně, evidentně šikanosní.

V prvém případě byla Králová obviněna z toho, že nerespektuje závazné pokyny odvolacího soudu, a ve druhém, kdy je kárným žalobcem předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, má její delikt spočívat v tom, že Králová nejprve rozhodla, že odposlechy v kauze jsou nezákonné, poté přes tiskovou mluvčí soudkyně informovala, že se nejednalo o odposlechy, ale o nepodstatné SMS. To je ovšem zásah do jednou vyhlášeného a tudíž nezměnitelného rozhodnutí soudu. Popis skutku notně arkánní, jak bystrý čtenář jistě sám nahlédne.

Dimunův server Česká justice k tomu dodal, že podle svých – přirozeně nejmenovaných a zřejmě tedy virtuálních, autorem textu vymyšlených – soudcovských kolegů Králová prý odborně nestačí na agendu, kterou řeší. Problém je arci v tom, že takových soudců je nejméně polovina, a Králová není mezi nimi jakoukoli výjimkou, spíše patří do šedého průměru: mírná, na rozdíl od řady svých kolegů vždy slušně vystupující soudkyně, rozhodně nikoli intelektuálka, ale ani vyslovený pitomec v taláru, jakých se u pražských soudů v aktivní službě a bez vážnějšího risika postihu pohybují desítky (vzpomeňme Ondřeje Láznu, Jiřího Horkého nebo Tome Frankiče mladšího, máme-li jmenovat jen tři příklady z mnoha). Ovšem ani jeden z nich se nepostavil záměrům mocného oligarchy a neodmítl odsoudit milenku někdejšího předsedy ODS, čímž by aspoň do jisté míry a dodatečně legitimisoval Šlachtův a Ištvanův putsch.

Případ Králové je tedy pokusným balonkem, který Agrofert vypustil, signálem justiční veřejnosti, že kárná pravomoc může být a napříště bude využívána k politickým cílům, k trestání nepovolných soudců, případně státních zástupců. A teď si, moji milí, představte soudce-blázna, který by se pokusil odsoudit obviněné v kause Čapího hnízda – něco takového je, řekli bychom, pojmově vyloučeno. A bude ještě líp: třetí republika nám už klepe na dveře.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)