Jak realisovat vzornou nenávodnou fotorekognici, jsme poznali u případu Nečesaný. Něco podobného se nyní řešilo u Ústavního soudu, s výsledkem policie–spravedlnost 1:0.

Skutkově je záležitost jednoduchá: parta romských výrostků v pražském metru brutálně napadla poškozeného a způsobila mu nikoli nevýznamná zranění. Tři podezřelé policie dopadla a nechala poškozeného ztotožnit je z fotografií, a to tak, že vzala vždy fotografii jednoho z nich a předložila ji napadenému spolu s fotografiemi tří dalších osob. Třetí v pořadí, ústavní stěžovatel J. K., byl umístěn mezi dva Neromy a jednoho Roma, a jedna z těchto fotografií se přitom vyskytovala již v některém z předchozích alb. Poškozený J. K. jako útočníka identifikoval, přičemž jiné usvědčující důkazy k disposici nebyly, vyjma toho, že jej pak poškozený poznal i u soudu – což je ovšem důkaz s téměř nulovou výpovědní hodnotou, protože není zřejmé, zda je poznáván pachatel anebo ten, kdo byl rozpoznán z fotografie; to dobře známe již z Perry Masona.

Ústavní stížnost je důvodná, jak ve svém disentu konstatuje Kateřina Šimáčková. Vtip je v tom, že Roma lze od Neroma i na fotografii poměrně dobře odlišit, takže byl-li na již předložené fotografii (kterou poškozený vyřadil) Nerom, vybíral si poškozený ze dvou Romů, a byl-li na ní Rom, pak z jediného. Ani při největší benevolenci nelze takový postup označit za způsobilý generovat validní důkaz: podmínkou, a to velice minimalistickou, je, že podezřelý musí být předložen k rozpoznání mezi minimálně třemi dalšími plausibilními pachateli.

Ústavní soud, veden šámalovskou zásadou, že lépe deset nevinných v base než jeden spravednosti uniklý viník, se J. K. nezastal. Vždyť jen to přece jen Rom, a ti, jak pravil klasik policejní theorie v tomto směru, jsou vinni už tím, že se narodí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)