Tímto názvem častují svou bývalou vlast lidé, kteří se označují za emigranty nebo exulanty – a činí tak právem. Česká republika je stát založený na principu, že co bylo komunistickým režimem ukradeno, může v případě, že okradeným není běžný český občan, ale veřejný nepřítel, tzn. emigrant, sudetský Němec nebo šlechtic, ukradeným zůstat. Rovnost před zákonem je ilusorní, výkony české exekutivy i justice jsou v těchto případů naprostým výsměchem požadavku spravedlnosti.

Pod usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2809/08, legalisující krádež nemovitého majetku, jenž byl komunisty konfiskován za trestný čin nedovoleného opuštění republiky dokonce ještě v 80. letech, se nestyděla jako soudce-zpravodaj podepsat Eliška Wagnerová.

Případu tohoto postiženého restituenta, pana Václava Šrouba z Kanady, jsem se detailně věnoval, bohužel mi to bylo umožněno jen v I. stupni, poté pan Šroub dospěl k závěru, že si svá podání bude raději sepisovat sám, neboť moje formulace nejsou dostatečně brisantní. Pro informaci proto zveřejňuji i text určovací žaloby, z níž vyplývá, jak neskutečným způsobem byla ze strany státních orgánů porušována jeho práva a jakým trikem byla krádež Šroubova majetku legalisována.

Je za těchto okolností na místě, abychom se dívali na justici jiných postkomunistických zemí, např. na rumunskou nebo bulharskou, svrchu? Nemyslím; z hlediska úrovně bezpráví a porušování lidských práv se jim Česká republika zcela vyrovná a není vyloučeno, že je i předčí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)