Že ústavní soudce Jan Musil právem patří na náš top-list, potvrzuje dnes zveřejněný nález sp. zn. III. ÚS 2974/10 ve věci trestního postihu vybodovaných řidičů, kde byl Musil soudcem zpravodajem. Nález sice nemůže být oceněn Oslem měsíce, taková jeho úroveň přece jen není, ale příležitostnou Cenu Rolanda Freislera, jíž oceňujeme soudní rozhodnutí nadřazující pociťovaný veřejný zájem nad jednoznačnou dikci zákona, by dostat mohl.

Ústavnímu soudu předestřený problém je tento: Účinností nového trestního zákoníku zanikla trestnost skutku spočívajícího v tom, že řidič, který dosáhl 12 trestných bodů, dále řídil, přestože od úřadu obdržel oznámení o dosažení limitního skore, takže po uplynutí pěti dnů od jeho doručení svého řidičského oprávnění ex lege pozbyl. To ovšem nebylo možné nově podřadit pod trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (ano, miluji tyhle nesmyslné kumulativní marginální rubriky, bravo, Pavle Šámale!) podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ/2009, protože to výslovně vyžaduje výkon činnosti, která byla pachateli rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu zakázána nebo pro niž pozbyl oprávnění. Takové rozhodnutí neexistuje, pouze oznámení o tom, že došlo k právní skutečnosti dosažení 12 bodů.

Nad tímto faktem byla vedena rozsáhlá odborná polemika, jejíž závěry nebyly jednoznačné.

V systému, kde jsou ústavními soudci osobnosti jako Musil, ovšem nesmí uniknout spravedlnosti ani jeden viník, a zákon je v případě jeho rozporu s domnělým veřejným zájmem interpretován freislerovsky: z oznámení se tak stalo rozhodnutí, jímž se řidičské oprávnění pozbývá, přičemž III. senát ÚS ignoroval fakt, že tato písemnost nemá ani základní pojmové znaky takového správního aktu – jediná povinnost, kterou její doručení zakládá, je povinnost odevzdat ve lhůtě pěti pracovních dnů řidičský průkaz, a její nesplnění není tím, za co byla stěžovatelka potrestána.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)