Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Na Lexforu.cz se objevil text Juraje Gyarfase, ve kterém autor pochvalně glosuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5508/2007. Nejvyšší soud v něm dovodil, že smluvní ustanovení, jímž se zakládá (vyratitelná nebo nevyvratitelná) právní domněnka, je neplatné.

S komentovaným rozhodnutím – i s autorem postu – hluboce a vášnivě nesouhlasím a tento paternalistický trend v judikatuře Nejvyššího soudu pokládám za zhoubný. Primárně by mělo být na smluvnících, aby si své smluvní vztahy spravedlivě uspořádali, a soudy by měly být spíše zdrženlivé a do těchto vztahů ingerovat jen výjimečně. Je naprosto v pořádku, pokud se strany smlouvy dohodnou, že určitá právní skutečnost bude zakládat presumpci právní skutečnosti jiné, např., abychom se neomezovali na judikovaný případ, že fakt nevyzvednutí řádně oznámené poštovní zásilky ve lhůtě tří dnů založí fikci jejího doručení protistraně.

Nejvyšší soud se mýlí i v tom, že na právní domněnku nahlíží jako na instrument procesního práva, jako na úpravu dokazování: ve skutečnosti jsou právní domněnky hmotněprávní, jimi fingovaná právní skutečnost existuje zcela mimo případný proces, do něhož se může svým působením nejvýš promítat.

Za pravdu lze dát kritisovanému judikátu toliko v tom, že stricto sensu nejde o právní, nýbrž o smluvní domněnku – o neplatnosti takového ujednání však nemůže být ani řeči.

Komentáře   
0 # Anonymní 2010-06-16 14:37
Přesně to samé se mi dnes ráno při četbě lexfora honilo hlavou... Absolutní souhlas s TP.

Jak někde nedávno napsal Eliáš, princip smluvní volnosti je sice teoreticky deklarován, ale do soudní praxe, poznamenané totalitním myšlením a tradicí, se dostává jen pomalu a bolestně...

O.N.
0 # Anonymní 2010-06-30 14:34
K doručení poštovní zásilky dochází samotným uložením na poště a řádným oznámením adresátovi. Existuje na to konstatní judikatura NS ČR:

"Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 ObčZ).

Slovní spojení "dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem.

Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky."

Je § 45 OZ kogentní nebo ne?

Olga Merkunová
0 # Tomáš Pecina 2010-06-30 15:21
Tuto judikaturu samozřejmě znám, ale jde o případy, kdy by adresát tuto možnost buď objektivně nemá buď vůbec (je v nemocnici), nebo jen theoreticky – např. je-li v zahraničí. Dohodou stran lze založit fikci doručení i v takových situacích, tzn. pokud adresát nezajistil vybírání pošty i v době své nepřítomnosti, nemůže se toho v daném smluvním vztahu dovolávat.

§ 45 ObčZ za kogentní nepovažuji.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se