Určitým rysem "odezdikezdismu" se vyznačuje judikatura Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti advokáta, který opomene podat za klienta opravný prostředek nebo zmešká lhůtu pro jeho podání.

Zatímco dříve se judikovalo, že poškozený klient nemá nárok na náhradu škody, neboť neprokázal, že by opravný prostředek byl úspěšný, nejnovější judikatura dovodila, že soud rozhodující o žalobě musí šanci opravného prostředku na úspěch posoudit jako předběžnou otázku.

Pomíjí ovšem, že okresní, nejvýš krajský soud tak může dedukovat, jak by rozhodl soud o dvě až tři instance vyšší, anebo rovnou Ústavní soud. V extremním případě by nárok mohl být přiznán pouze v případě, že by soud přezkoumal své vlastní rozhodnutí a shledal je chybným: což je, mezi námi, událost s pravděpodobností zhruba stejnou jako srážka Země s tělesem velikosti tunguského meteoritu.

O této otázce přemýšlím řadu měsíců a postupně jsem dospěl k závěru, že jediným spravedlivým řešením by byla presumpce, že nepodaný opravný prostředek by byl vždy úspěšný. Tato praxe by jednak posílila dodržování práva ze strany advokátů, kteří by věděli, že zmeškání lhůty pro ně může mít citelné následky, posílila by se jí ochrana klientů a v neposlední řadě bychom nevyžadovali od soudů rozhodování o hypothetických předběžných otázkách, k jejichž posouzení nejsou a nemohou být způsobilé, eventuálně nejsou s to posoudit je nestranně.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)