Píše nám senát Nejvyššího správního soudu ve složení Radan Malík, Lenka Matyášová a Lenka Kaniová, že náš výklad ústavního práva na projednání věci bez průtahů je chybný: toto právo se prolíná s právem na projednání v přiměřené lhůtě, a to takovým způsobem, že jen tehdy je porušeno jedno, je-li zároveň porušeno druhé. Jinak řečeno, soud může být nečinný, jak dlouho chce, dokud není celková délka řízení nepřiměřená, přičemž, jak víme, za takové shora jmenovaní justiční výtečníci pokládají dobu trvání ne kratší než – hrubým odhadem – pět až osm let.

Je to zkrátka moc dojemné čtení – přesvědčte se sami.

Ano, uznáváme, že existují i delší soudní spory, a sdělení soudce Havelce, že bude-li nálada, rozhodne jeho senát o naší kasační stížnosti již někdy po Sv. Štěpánu, nás naplňuje neskonalou vděčností, přesto jsme přesvědčeni, že spor o informace vedený v r. 2014 by měl již být touto dobou dávno rozhodnut i ve II. stupni. Imanentní vlastností práva na informace je totiž jeho pomíjivost: co jsme potřebovali znát v létě 2014, je nám zpravidla k malému, pokud vůbec ještě jakému, užitku v r. 2017. Nebo to snad formulujeme příliš neodborně a měli bychom se, tak jako uvedené usnesení, pokusit vymyslet něco srovnatelně vzletného, jako je theorie prolínání ústavních práv?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)