Již třem svým známým jsem musel vysvětlovat, co je špatně na tom, že by měl případ samolepného protistátního centra Dupová, Vondrák a spol. převzít jiný než rozvrhem práce určený soudce, a tak soudím, že bude lépe učinit tak, jaksi generálně, zde:

Právo na to, aby věc projednal zákonem určený soud a v něm zákonem stanovený senát nebo samosoudce, je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako právo základní. Nejde jen o okrasný prvek ústavního řádu, ale o reflexi skutečnosti, že soudci jsou různí, některý je přísnější, jiný mírný, jeden víc formalista, druhý spíš iusnaturalista, a, samozřejmě, jeden poctivější, zatímco jiný zkorumpovaný nebo neoslyšet nabídku úplatku ochotnější.

Z toho vyplývá, že ten, kdo má pod kontrolou přidělování soudní agendy, může do určité, menší nebo větší, často však značné, míry ovlivnit i výsledek řízení.

To velmi dobře věděli komunisté. I oni se potýkali s problémem, že ne všichni soudci byli kovanými soudruhy a občas došlo k blamáži, když soud, místo aby dal průchod třídně chápané spravedlnosti, rozhodl spravedlivě a nařídil např. Rudému právu omluvit se disidentovi (ano, i takové případy se stávaly…).

Protizbraní byla právě možnost zajistit přidělení zájmových věcí spolehlivému soudci. Tu zajišťoval systém, který se někdy nazývá telefonní justice: aparátník nebo estebák, který potřeboval soud ovlivnit, zvedl telefon a sdělil svůj požadavek na výsledek řízení předsedovi soudu. Ten – vždy spolehlivý, zcela zkompromitovaný soudruh – podle přání zařídil vše ostatní, a věc přidělil soudci, u kterého nebyl problém požadovaný výsledek si objednat – anebo, když nebylo zbytí, případ převzal sám.

Tento systém funguje do jisté míry dodnes, což ukázaly třeba tajné nahrávky v kause soudce Nagye. Není vůbec náhoda, že bývalými straníky je pět z osmi předsedů krajských soudů, a stejně tak většina předsedů soudů okresních. A není náhoda ani to, že pestrou komunistickou minulost měl náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král, který za fungování justice donedávna odpovídal. Vše je při starém – jen telefonista na druhém konci drátu se změnil (nebo se, minimálně, změnila jeho stranická příslušnost). Chcete-li, klidně tomu říkejte justiční mafie, to už smíme.

Na thema nepřípustnosti telefonní justice se vyslovil už před patnácti lety, ústy soudce zpravodaje Vlastimila Ševčíka, Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 232/95:

Podle své Ústavy je Česká republika – mimo jiné – právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb.).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc […]

Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na jinak věcnou správnost rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť – mimo jiné – nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru[…]

Soudce Ševčík znal své pappenheimské, a známe je i my, proto je nám naprosto jasné, že cílem účelového přidělení věci Liboru Vávrovi (který se, mimochodem, podle rozvrhu práce prakticky nikdy nemůže k případu prvně přidělenému senátu 5 T dostat) rozhodně nebylo zajistit Dupové a Vondrákovi nestranného soudce a spravedlivý rozsudek.

Co děsí, je míra arogance a nestoudnosti, kterou justiční mafie v tomto případě projevila. Pochybuje snad po této poslední eskapádě ještě někdo o tom, že zde máme co do činění s politickým, mocensky manipulovaným procesem?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)