Já vím, že když už to nemůže být rue Morgue, mělo by se to, ve shodě se zásadami literárního útvaru, odehrávat na jiném, obdobně ominosně pojmenovaném místě. A vrahem by měl být orangutan. Splnit, žel, nemohu ani jedno z toho: z mnoha depresivních míst, která Brno nabízí, si vrah pro svůj čin vybral panelák ve Vlčnovské ulici na Vinohradech (neplést s výstavnou čtvrtí téhož jména v Praze!). Shoda s klasikem jest toliko v tom, že zavražděny, a to brutálním způsobem, byly v onom obydlí v noci ze 3. na 4. února 1989 dvě ženy, 68letá pensistka Marie Š. a její dcera, 34letá pracovnice prodejny tabáku na Kobližné – jíž v té době stranické orgány přezdívaly Gagarinova – Jana L. Ve čtyřpokojovém bytě bylo v onu noc přítomno dalších sedm lidí; ale o těch bude ještě řeč.

Na Vinohrady se rodina přistěhovala teprve nedávno z Jundrova, kde komunisté postavili ve svahu panelové sídliště (podle jejich ideologie neexistovalo místo, které by nešlo pár vhodně posazenými paneláky zohavit, a záchranou mnoha městům byl toliko chronický nedostatek prostředků na realisaci megalomanských projektů) a svah si to k jejich údivu nenechal líbit a počal se sesouvat. Majitelka vinohradského bytu, Jana L., kromě toho, že prodávala legální zboží, podle všeho čile obchodovala s pašeráky cigaret z Bulharska nebo Jugoslávie, a rodina tak byla poměrně dobře finančně zabezpečena. Kromě ní a její matky domácnost tvořily tři nezletilé děti, šestnáctiletý Oldřich (Olin), třináctiletá Markéta a čtyřletá Kristýna. Jana L. byla velmi společenská, a tak v bytě často pobývali další lidé: v době vraždy tam spala její sestra Alena B. se svým přítelem Stanislavem T. a nezletilou dcerou Alenou a Olinův kamarád Pavel B.

Onu noc, kolem jedné hodiny po půlnoci, se na Vinohradech odehrálo drama, které se hodí spíše do detektivního příběhu drsné severské školy než do šedé, totalitní reality. Neznámý pachatel se dosud nezjištěným způsobem dostal do bytu, tam nejprve Janě L. roztříštil těžkou sifonovou lahví lebku, potom její matce Marii Š., která přišla dceři na pomoc, zasadil serii bodných ran, a nakonec nožem pořezal Alenu B. a Stanislava T., kteří byli křikem probuzeni a šli zjistit, co se děje. Když bylo dílo dokonáno, podle očitých svědectví si vrah v předsíni vzal z věšáku bundu a nerušeně, jako by se nic nestalo, z bytu odešel.

Marie Š. zemřela prakticky okamžitě, Janu L. převezli do nemocnice, kde – aniž se probrala z komatu – následkům svého zranění po dvou týdnech podlehla.

Komunistická bezpečnost zahájila vyšetřování, ale ani po čtyřech měsících neměla jedinou stopu, která by ji dovedla k pachateli. Nicméně pracující byli případem znepokojeni, nadřízení naléhali, a pachatele bylo proto třeba najít za každou cenu – i za tu, že to bude nevinný. Esenbáci, kteří se úkolu ujali, si jistě zaslouží, aby byli na našem blogu jmenováni pleno titulo, včetně hodností: byli to kpt. Jaromír Harašta a kpt. Vladimír Matoušek.

Volba padla na 19letého synovce Jany L. (a vnuka Marie Š.) Romana Ševčíka ze Křtin u Brna. A nutno poznamenat, že na pachatele čehokoliv se Roman Ševčík náramně hodil: kdybyste jej obvinili, že se podílel na atentátu na jeho arcivévodskou výsost Františka Ferdinanda d'Este, s potěšením vám popíše, jak v předvečer skutku s Gavrilo Principem olejovali browning, a nádavkem se pochlubí, že právě on jej k myšlence sprovodit následníka trůnu se světa přivedl.

Jak z mírně retardovaného mladíka učinit babičkovraha a tetovraha, byl arci oříšek: i kdybychom odhlédli od toho, že mu na předmětnou noc poskytovali alibi nezávisle na sobě tři svědkové, jeho popis nesouhlasil s tím, jak vraha shodným způsobem popsaly tři osoby, které jej v bytě viděly, a nadto jej Markéta L. poměrně dobře znala a je prakticky vyloučené, že by ve vrahovi, jehož osvětlenou tvář nakrátko zahlédla, svého bratrance nerozpoznala. Ale znáte to, přiznání je korunou důkazů, učil už soudruh arciprokurátor Vyšinskij, a vymlátit z obviněného přiznání, to komunistickým vyšetřovatelům šlo vždy dobře; něco skutečně vyšetřit, to arci bývalo už horší.

Zda se tak stalo skutečně hrozbou fysického násilí, jak Ševčík později tvrdil, nebo zda to šlo po dobrém, se stěží kdy dozvíme, faktem je, že obviněný se k vraždám doznal, byť jeho přiznání vykazovalo četné, flagrantní rozpory s realitou zjištěnou na místě činu. Bez přiznání byla věc důkazně neudržitelná: pomineme-li positivní výsledek methody pachové identifikace a neprůkaznou druhovou shodu vláken z jeho oděvu se stopami nalezenými na místě činu, svědčila proti němu toliko výpověď řidiče autobusu, že jej (možná) vezl ráno po činu z Brna do Křtin.

Pro soudruha prokurátora Miroslava Růžičku to jako podklad k podání obžaloby stačilo, pro senát Jana Engelmanna – dodnes u Nejvyššího soudu působícího, mimořádně špatného trestního soudce – nikoli. Znepokojení pracující-neznepokojení pracující, věc byla bez větších okolků poslána zpět k došetření s pokyny, které by znamenaly pád vyšetřovací verse.

Policie proto pokyny ignorovala a sáhla k oblíbenému triku, výpovědi vězně (další podrobnosti viz heslo Nečesaný-Funda). Tím byl jistý Rostislav S., který prý, když jej policisté navštívili v bohunické vazební věznici, popsal, jak se se Ševčíkem setkal krátce po vraždě na služebně OO VB Brno 4, a jak mu Ševčík barvitě popisoval detaily obou vražd, jimž byl přítomen, skryt po vzoru Hamletova mentora Polonia za závěsem. Ševčík na oné služebně skutečně byl, problémem však bylo, že Rostislav S. nikoliv: to jednoznačně popřel náčelník oddělení.

Takto doplněné dokazování sice stále frapantně vykazovalo strukturu emmenthalského sýra, avšak co by soudruh soudce neudělal pro soudruha prokurátora, a tak byl nakonec, po drobných peripetiích, Roman Ševčík za vraždy, jichž se pravděpodobně nedopustil, odsouzen k 21 letům vězení. Spolu s dvouletým trestem za vzpouru v r. 1991 (k jejímuž organisátorství se rovněž, jak bylo jeho zvykem, iniciativně přiznal) a ochrannou léčbou tak pobyl za mřížemi téměř 30 let. Propuštěn byl před několika týdny.

Spolek Šalamoun, jenž je přesvědčen o jeho nevinně, pro odsouzeného založil transparentní účet, kam lze posílat prostředky, které mu pomohou v prvních měsících po propuštění.

My bychom přece jen chtěli víc než poslat Romanovi pár stovek, avšak dosáhnout obnovy řízení se po 30 letech po činu jeví značně obtížným. Našly se některé důkazy, které nasvědčují tomu, že vše mohlo být jinak, a protože nebyly zařazeny do trestního spisu, jedná se pro účely obnovy o přípustná nova; jde např. o úřední záznam o tom, co esenbákům řekl Olinův kamarád Pavel B., a přípustné by bylo předvolat Markétu L. a zeptat se jí, zda v pachateli poznala Romana Ševčíka. Nikdo jí totiž v přípravném řízení ani u hlavního líčení tuto otázku nepoložil, a policie si nechala od znalkyně potvrdit, že Markéta se s ohledem na svůj věk nemůže účastnit rekonstrukce (no bodejť, když skutečného pachatele viděla a mohla by policejní versi narušit!).

Poučením z případu je, že bychom si neměli, ani v řečnických obratech, idealisovat komunistické vyšetřovatele nebo snad, nedejbůh!, prokurátory. Nebyli to o nic menší zločinci než policisté dnešní, a jejich řádění nedokázali učinit přítrž ani obhájci, protože ti byli mocí pečlivě kontrolováni a vedeni k tomu, aby čermákovsky soudu usnadňovali cestu k odsouzení obviněného.

Není v principu rozdílu mezi někdejším Haraštou a Matouškem a dnešními Juštou nebo Ovčáčkem, což je na druhé straně smutná visitka výsledků 30 let demokratického vývoje v trestním právu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)