Jakkoli jsme se v případě soudce Kydalky vyslovili pro respekt ke svobodě slova a nesouhlasíme tím, aby byl přístup do politické soutěže restringován nad rámec zakotvený ústavním řádem, v případě teplického soudce Miroslava Čapka musíme senátu Ústavního soudu ve složení Josef Fiala, Jan Filip a soudce zpravodaj Radovan Suchánek, který zamítl Čapkovu stížnosti proti rozhodnutí kárného senátu, přisvědčit: přeposílá-li soudce e-mailem, s prominutím, kdejakou pitomost, nemůže se divit, že to bude posouzeno jako jednání znevažující v očích veřejnosti pověst justice. Leč k tomu za okamžik.

Soudce Okresního soudu v Teplicích Miroslav Čapek je psychopath, to je o něm všeobecně známo, ale zároveň je to jeden z mála soudců, jimž nevytýkám jejich komunistickou minulost, neboť věřícím komunistou nejen byl, ale i zůstal. V kárně projednávané věci šlo o to, že soudce ze své privátní e-mailové adresy přeposlal řadě osob text hanobící, formou fiktivní konversace, senátora za ODS Jaroslava Kuberu a několik jeho spolustraníků. Jaký přesně byl obsah e-mailu, nevíme, podle toho, jak je reprodukován oběma rozhodnutími, se v něm hemží vulgaritami.

Lze důvodně presumovat, že podobné texty přeposílají ze svých soukromých mailových schránek i jiní soudci, avšak protože nebudí ve svém okolí tolik emocí jako Čapek, nikdo to neřeší.

Kárně obviněný namítal použití listiny – jeho vyjádření – získané ještě předtím, než mu byl doručen opis kárného návrhu, to však nepokládáme, shodně s Ústavním soudem, za podstatné; kdyby byl v řízení mlčel, odsouzen by být nemohl, autorství e-mailu je prakticky neprokazatelné, nenajde-li se v počítači obviněného, a domovní prohlídku kárný senát nařídit nemůže. Jenže nemlčel, nezůstal filosofem, přiznal se a nyní tedy čelí následkům.

Čapek měl na svou obhajobu k disposici dva hlavní argumenty. Za prvé, že regulace toho, jak si soudce počíná v ryze privátní sfeře, podléhá imanentním omezením: soudce nebo státního zástupce lze kárně postihnout např. za to, že krade v obchodě, tropí na veřejnosti opilecké sceny (že, Jene Petrásku?) nebo neplatí nájemné, případně soudem stanovené alimenty, nikoli ale za to, že má vedle manželky i milenku, protože takový požadavek by byl morálně pokrytecký a prima facie nepřiměřený. Přeposílání legračních e-mailů by se tedy, s jistou benevolencí, dalo pod takové soukromé jednání, nemající dopad do veřejného obrazu soudce, podřadit.

Druhým argument je argument svobodou projevu. Tam ale, obáváme se, vzal soudce Čapek věci za špatný konec. Kdyby totiž tvrdil, že v authentičnost zprávy uvěřil, mohl by se odvolat na své právo šířit informace. On však naopak argumentoval tím, že jde o zřejmou fabulaci (§ 3 nálezu), a tím se dobrodiní ochrany svobody šířit informace vzdal.

Naše pocity jsou tedy smíšené. Čapek byl s vysokou pravděpodobností postižen nikoli proto, že něco pohoršujícího učinil, ale protože mnoha lidem leží v žaludku, přičemž nelze pominout ani jeho předchozí neúspěšnou kandidaturu na předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Na straně druhé, jeho obhajoba byla nepromyšlená a slabá – což překvapuje tím více u zkušeného trestního soudce – a za odsouzení tak může děkovat v prvé řadě sám sobě.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)