Zajímavá debata k případu bývalého autobusáka a současného profesionální vězně
Romana Smetany se rozvinula na Jiném právu ([1], [2]). Přestože jsme o smetanovské sáze na tomto blogu již psali, stalo se tak v době, kdy ještě nebylo o stížnosti pro porušení zákona podané v kreslířův prospěch rozhodnuto. Nyní Nejvyšší soud svým usnesením o návrhu ministra Pospíšila rozhodl a jeho judikát, který se z hlediska kvality rozhodně nestane perlou české jurisprudence, citovatelnou i po desetiletích, staví Smetanův případ do poněkud jiného světla, než ve kterém byl dosud komentován a vykládán.
Nejvyšší soud uvedl, že u Smetanovy soudkyně Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat
. To je ovšem značně odvážné tvrzení: manžel osoby, jíž se trestný čin dotýká, ať přímo jako objektu pachatelova uměleckého zájmu nebo nepřímo jako významného regionálního představitele politické strany, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozená, má k věci i ke straně řízení poměr přinejmenším ne zcela neutrální, který rozhodně nelze odbýt takto lakonickým a povšechným závěrem, který navíc není přesvědčivě odůvodněn: soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu. Další jeho úvahy týkající se hypothetického vztahu Langerové k potykadlovaným plakátům jiné politické strany pak svou úrovní vůbec nejsou tohoto soudu hodny.
Pozoruhodná a nejvíce kontoversí vzbuzující je pasáž rozhodnutí týkající se faktu, že sám Smetana námitku podjatosti nevznesl, ač byl na vztah M. Langerové k politiku Langerovi soudem výslovně upozorněn. Většina diskutujících na Jiném právu, jak se ukázalo, dosud mentálně dlí v oblasti socialistické zákonnosti, bez větších změn přeživší, i v důsledku personální kontinuity komunistické justice, rok 1989, a proto faktu, že námitka podjatosti nebyla vznesena, nepřikládá žádný význam: od toho, aby rozhodnutí bylo spravedlivé, jsou tu soud a státní zástupce, co činí obžalovaný a jeho případný obhájce, je v zásadě irelevantní, a tak, přestože Smetana neuplatnil procesní prostředek, který měl k disposici, nesmí mu to být na újmu.
Doktrinou státně paternalistického trestního práva odchovaní právníci sice theoreticky vědí o tom, že na straně obviněného se účastní trestního řízení i obhájce, avšak k čemu tam ten člověk v taláru je, jim není jasné, jestliže přece trestní řád v § 2 odst. 5 říká jasně, že orgány činné v trestním řízení objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (což ovšem, jak se často zapomíná, po poslední velké novele TrŘ platí jen pro přípravné řízení; hlavní líčení je kontradiktorní a procesní iniciativa obviněného je v něm esenciální).
Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Tykadla před Nejvyšším soudem
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Jiné případy
- Počet zobrazení: 4921
Komentáře
Podle mě tedy, Kocoure, mícháte metodu a cíl.
To, co označuji za pravdu, nemělo být chápáno jako spravedlnost, nýbrž jako (v ideálním případě) návrat v čase spojený s prozkoumáním situace v kontextu. Tj. v reále pak pokus o rekonstrukci. Pokud má soudce pocit, že porozuměl věci v dostatečné míře, může aplikovat aktuální právní předpisy a rozhodnout o vině atd.
Zde je tedy ten rozdíl mezi mnou a Petersem, který nijak neomezuje na základě čeho se má rozhodnutí uskutečnit (jak správě uvádíte, může to být podle jater nebo podle výše úplatku - k rozhodnutí dojde tak jako tak a Peters bude spokojený).
Teprve právě zásada, že rozhodovat se má na základě co možnáí nejvěrnější rekonstrukce dává podle mého mínění základy světské spravedlnosti.
A jaké zvolíme metody, vyplývá z možností a omezení. Lze užít mučení, mohli bychom použít neustálé špehování, stroj času, nebo vyčítání obsahu mozků lidí. V současnosti je převládající metoda taková, že necháváme jednotlivé strany hovořit a přesvědčovat soudce o svém vidění. Různé metody mají různé vlastnoti, omezení a rizika.
Proto jsem zareagoval na kocoura, kdy samozřejmě připouštím, že pro zúčastněné strany jde o spor o vině/nevinně, ale zároveň odmítám bagatelizovat tu pro mě naprosto klíčovou roli soudního řízení, spočívající v nalezení pravdy (provedení rekonstrukce), protože právě na jejím základě je teprve možné rozhodovat v souladu s tím, nač si myslíme, že soudy máme a co považujeme v naší kultuře za spravedlnost.
1. Zažalujete vydavatele časopisu, který o vás napsal, že jste pedofil. Soudce hledající materiální pravdu váš pošle na znalecké vyšetření, zda je to pravda, soudce, kterému stačí pravda formální, žalobě vyhoví, protože žalovaný své tvrzení neprokázal.
2. Policie vám vthne do bytu a provede bez soudního příkazu domovní prohlídku. Při ní najde ilegální software. Soudce podle materiální pravdy vás odsoudí, protože jste se dopustil trestného činu, a policisté dostanou důtku, soudce, který si vystačí s pravdou formální, vás osvobodí, protože důkazy byly získány nezákonným způsobem.
Co byste raději?
Jistě.
pak vhodným prostředkem nenarušující tuto konstrukci je i ordál
Není. Právě proto, že nezjišťujeme materiální pravdu, nemusíme se snažit doprátat, jak přesně to bylo. Pohodlně stačí omezené poznání.
Tento důvod přitom neleží v logice Vašeho vysvětlení.
Ano. Odpovídal jsem na otázku, nikoliv na důvody, proč mučení již není legálním důkazem.
soudy i proto, aby pokud možno rozhodnutí sporu byla vnímána jako maximálně odpovídající převládajícímu pojetí spravedlnosti
O tom není sebemenší spor.
toho, co je spravdlivé, a to je to, čemu gogo říká, že se zjistí pravda
To je právě nesmysl. Pravda <> spravedlnost.
jinak by nebylo ani žádné in dubio pro reo nebo de lege lata neposedná přehršel fikcí v civilním procesu
To je právě formální pravda. V pochybnostech ve prospěch nemá s materiální pravdou vůbec nic společného, to přeci každý vidí úplně na první pohled.
Takže to celé se jen posouvá do otázky jak konkrétně stanovená formální pravda
Jistě. Právě proto je to formální pravda.
To je dobře.
návrat v čase spojený s prozkoumáním situace v kontextu
To v žádném případě ne. Je spravedlivé popravit vraha? Je spravedlivé povolit potraty? Nic z toho nesouvisí s dokazováním, ale toliko s hodnotami.
Peters bude spokojený
Nebudu. Respektování fair pravidel je elementárním předpokladem spravedlnosti. Např.: Budiž slyšena i druhá strana.
Soudce, alespon v demokratickem systemu, musi zvazovat dve strany soudniho sporu, jak mu je vysvetleno v soudnim liceni od zalobcu a obhajcu. Jsou to casto dve naprosto odlisne verze a je na soudci, kterou verzi prijme jako duveryhodnejsi a dle toho prohlasi rozsudek.
Ciliz vyhrava strana, ktera prednese padnejsi a presvedcivejsi dukazy o vine-nevine , coz vzdy nemusi byt absolutni pravda, ale je to stav pravde nejblizsi, formalni a jaky byl mozny nejlepe pravne ustanovit ..
Po přečtení judikátu soudím, že ten, kdo rozhodnutí psal, absolutně netušil, že existuje nějaký subjektivní a nějaký objektivní test. Proto je nemohl ani zaměnit, přinejmenším úmyslně nebo z vědomé nedbalosti.
Možná jsou i nějací obhájci, kteří to dělají lépe, ale zatím jsem žádného neviděl.
RSS kanál komentářů k tomuto článku