Tento příběh je poučný, ostatně jako mnohé, o nichž na tomto blogu píšeme. Odvíjet se začal v r. 2008, kdy parta zločinců fingovala útok na auto bezpečnostní služby převážející peníze. Čistý zisk: 74 milionů korun. Přestože kausu vyšetřovala elitní jednotka Milana Jušty, známého hradeckého kriminalisty, specialisty na nenávodné rekognice, pachatele se podařilo odhalit; možná proto, že jeden z kompliců promluvil a své kumpány udal. Vypátrat se arci nepodařilo, kam zmizel lup, z něhož byly zajištěny jen cca čtyři miliony. Zbývajících sedmdesát mega figuruje v případu dál, a to způsobem, který je pro podobné příběhy typický.

Dva hlavní pachatelé, Josef Blažek a Rudolf Tesárek, se ocitli, jak řečeno, ve vazbě a poté ve vězení, kam byli soudem po zásluze na dvanáct let posláni. Avšak jejich peníze pracovaly dál, a tak neuplynula dlouhá doba a tehdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová podala v jejich prospěch stížnost pro porušení zákona. A co bylo nejdůležitější, oběma mužům přerušila trest (to byla pravomoc, která podle tehdejšího znění trestního řádu ministru spravedlnosti svědčila – dnes už to může učinit na návrh ministra pouze Nejvyšší soud).

Blažek s Tesárkem se ukázali nezodpovědnými obviněnými a nevyčkavše, jak řízení o SPZ u Nejvyššího soudu dopadne, milovanou vlast opustili (a dopadeni byli až po několika letech v Thajsku: což je, uznejme, po tolika štrapácích a výdajích pech).

Že rozhodnutí o přerušení trestu nebylo zadarmo – a nebylo levné – je nasnadě. Ostuda byla velká, a proto bylo rozhodnuto, že je třeba najít někoho, kdo měl s věcí pokud možno co nejméně společného, a toho pro výstrahu odsoudit.

Volba padla na ministerského úředníka Vladimíra Chrásteckého a stážistu-soudce kladenského soudu Vlastimila Matulu. Zda a kolik za příkladnou iniciativu některý z nich dostal, se zřejmě nikdy nedozvíme; 70 milionů je hodně peněz a spíše by se dalo předpokládat, že úplatky byly rozděleny mezi širší okruh adresátů. Faktem však je, že vybráni za pachatele byli tito dva, a oba také dostali podmínku.

Pro V. Matulu měl rozsudek okamžitý důsledek ve formě ztráty taláru, a tak není divu, že se proti chatrně odůvodněnému verdiktu bránil – a právě včera ubránil u Ústavního soudu.

Jeho případ v mnohém připomíná nedávné odsouzení Marka Dalíka: protože OČTŘ nedokázaly zjistit dostatečně přesně skutkový stav, vytvořily umělou konstrukci, a nyní nastává převeliké divení, že Ústavní soud tento postup neakceptoval. Nejzávažnější se jeví účelovost, s níž byli před soud postaveni právě Matula a Chrástecký, jestliže se na přípravě návrhu pro ministryni Kovářovou na ministerstvu prokazatelně podílelo mnohem více osob: minimálně též Jiří Balzer, jehož podpis se pod návrhem rovněž stkvěl. Kdo všechno měl ze sedmdesátimilionové kořisti provisi, těžko zjistíme, a i když se Matula jeví být jedním z pravděpodobných příjemců úplatku, není rozhodně jisté, že jím skutečně byl.

Ministerstvo se nyní snaží zabránit aspoň tomu, aby se V. Matula vrátil k soudu, ale ani v tom zřejmě nebude úspěšné: zanikla-li jeho funkce přímo ze zákona, působením právní skutečnosti pravomocného rozsudku, po zrušení tohoto rozsudku se opět obnovuje; není nezbytné, jak tvrdí ministr, znovu jej do funkce jmenovat. Je to stejné, jako kdybyste přišli o řidičské oprávnění, a po zrušení příslušného rozhodnutí policie chtěla, abyste znovu absolvovali autoškolu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)