Roman Vaškůj, místními medii symptomaticky označovaný za dalšího uprchlého podnikatele, chce v Rakousku požádat o politický asyl, neboť se cítí být obětí justiční mafie. Ta sice, jak víme z loňského zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze, neexistuje, avšak nijak zvlášť bych se nedivil, kdyby rakouský soud zaujal opačné stanovisko: co se děje v české justici, působí na nepoučeného dojmem dosti podstatného – prominou-li čtenáři – chléva.

Výstrahou budiž případ Radovana Krejčíře, který svůj zápas s českou spravedlností patrně již definitivně vyhrál, protože nechal svou trestní věc přezkoumat nezávislým jihoafrickým soudcem, kterýžto ji vyhodnotil způsobem, o němž naše orgány činné v trestním řízení raději jen cudně mlčí. Podobně Tomáš Pitr. Tomu stačilo odjet do země, kde se v trestním řízení uplatňují civilisované promlčecí doby, a je náhle v bezpečí. A to vůbec nehovořím o případu Rostislava Roztočila, údajného vraha, jehož vina byla prokázána způsobem natolik přesvědčivým, že mu před českou spravedlností poskytuje ochranu dokonce sousední Spolková republika Německo.

Jak dopadne Vaškůjův případ, přirozeně nelze predikovat, ale v každém případě se zdá, že český justiční systém získává mezinárodní pověst čehosi svou věrohodností se velmi blížícího soudnímu systému Rovníkové Guineje – a to je docela možné, že těm nebohým Afričanům ještě křivdím!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)