Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Podle březnových průzkumů agentury Gfk prý věří českým pošťákům 91 % populace, zatímco soudcům pouze 58 % – je to celkem výrazný pokles proti výsledku 88 %, kterého soudci dosáhli před půldruhým rokem.

Ještě hůř jsou na tom soudy jako instituce: těm podle průzkumu agentury STEM věří a o jejich nestrannosti je přesvědčeno 28 % respondentů. I zde byl zaznamenán pokles.

Vedle účtu za trapné představení nazvané "justiční mafie", které je veřejnosti již třetím rokem servírováno, je tento výsledek přímým důsledkem stavu justiční reformy: zatímco před deseti lety se ministři spravedlnosti o reformu aspoň pokoušeli, ti poslední už resignovali a omezují své aktivity na víceméně technická vylepšení typu elektronický platební rozkaz nebo minitýmy.

V české justici to zapáchá a tento zápach začíná být stále víc cítit, a tristní stav resortu stahuje s sebou zbytek společnosti do hlubiny: země, kde obyvatelé věří své listonošce víc než svému soudci, jen málokdy prosperuje, a jen zřídka se v ní dá slušně žít.

Příčin je několik.

Za prvé, současná justice vychází z principu personální i hodnotové kontinuity s justicí komunistickou. Ač soudnictví reaguje na požadavek ne snad debolševisace, ale pouhého zveřejnění toho, kdo ze soudců byl v komunistické straně, skřeky hodnými pohlavně neukojeného paviána, všeobecně se ví, že u vrchních a nejvyšších soudů, tedy tam, kde se tvoří základ judikatury, jsou exkomunisté nad nekomunistickými soudci v těžké početní převaze. Lidé, kteří morálně selhali jednou, jsou za své selhání odměňováni, takže není divu, že právě oni nastavují laťku a měřítko kvalitě soudcovského stavu.

Za druhé, justice se vymkla jakékoli exekutivní kontrole. Víra v to, že dokonale nezávislý soudce bude automaticky soudcem kvalitním, je obdobou víry marxistů, že lidé budou pracovat a budovat komunistický režim z čirého enthusiasmu, bez individuální motivace. Soudci jsou nezávislí, a proto i líní, nevýkonní, indiferentní a arogantní: proč by nebyli, mají svou nezávislost, definitivu a záruku luxusních platů, to vše – až na největší výstřelky – od pracovních výsledků dokonale neodvislé.

Za třetí, justice je nedotknutelná. Jakákoli stížnost na policistu, státního zástupce, neřku-li na soudce, je automaticky nedůvodná, postihována nejsou ani ta největší provinění, ruka ruku myje a celá justice, včetně policie a advokacie s její vypečenou profesní komorou, se vnějšímu pozorovateli musí jevit jako jedno velké Bratrstvo justiční pracky. Ano, čas od času z něj vypadne nějaký Berka nebo Nagy, ale to jsou jen výjimky z pravidla.

Za čtvrté, nikdo neřeší problémy masivní korupce v justici. Je např. všeobecně známo, že u Městského soudu v Praze lze za částku v řádu stovek tisíc korun koupit zprošťující výrok odvolacího trestního senátu, ale soudcovská nezávislost brání jakékoli snaze korupci eliminovat: soudci nejsou za své chyby odpovědní, a není proto důvodu, proč by si za ně nedali zaplatit. Že taková justice působí navenek dojmem fekálního vozu? Ano, ale to evidentně nikomu nevadí.

Za páté, základním postojem soudce nebo státního zástupce k veřejnosti je arogance a nezájem. Prioritou je minimální pracnost: zastavit, odmítnout, zamítnout bez dokazování, hlavně aby to bylo co nejjednodušší. Žaloval jsi způsobem A? Zamítáme, měl jsi to žalovat jako B. Žaloval jsi B? Odmítáme, měl jsi žalovat jako A! Občas se vyskytne výjimka, soudce, který se snaží hledat spravedlivé řešení, třeba to pro něj bude relativně pracnější, avšak systém dá velmi rychle najevo, že toto není jeho priorita – příkladem budiž opět čunkiáda a nekompromisní způsob, jak vrchní soud smetl se stolu pokus soudce Vojtěcha Cepla ml.

Za šesté, obludné průtahy v řízeních jsou pravidlem, takže rozsudky přicházejí po letech, často v době, kdy to žalobci není k ničemu – dítě, o jehož péči se rozhodovalo, téměř dospělo, dlužící obchodní společnost stojí před krachem, na difamační reportáž v televisi dávno všichni zapomněli. Komu se to nelíbí, může žalovat stát, a vysoudí podle soudy respektovaného ministerského "sazebníku" patnáct tisíc za rok nečinnosti, bez ohledu na to, jak velkou škodu ve skutečnosti utrpěl.

Za sedmé, a to je, myslím, nejpodstatnější, v důsledku desetiletí atheistického a hodnotově pokřiveného vývoje se justice stala nositelem a hlasatelem toho nejhoršího a nejpokleslejšího, co česká společnost v kotrmelcích svých nejnovějších dějin vytvořila a čím prošla. Český soudce, jakkoli si bývá zvyklý zakládat na okázalých projevech vnějškové úcty, je pravým opakem člověka, jehož bychom chtěli a mohli nazývat "Vaše ctihodnosti". Byl to český (dělnický) soudce, který posílal v 50. letech nevinné lidi do pracovních táborů, stejný český soudce zamítal na začátku 70. revise politických procesů a odsuzoval emigranty k propadnutí majetku, a ten samý soudce – často dokonce skutečně jedna a ta samá osoba – rozhoduje od 90. let, že ukradený majetek není třeba vrátit, ukládá emigrantům "zbytkové tresty" a určuje, že kathedrála není majetkem církve, ale všeho pracujícího lidu.

A tak ani moc nepřekvapí, že lidé dnes více věří své listonošce než soudcům nebo státním zástupcům…

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1953

V květnu 2002, v rámci opensource víkendu, jsem měl na ČVUT v Praze v Dejvicích přednášku o budoucnosti elektronického podpisu. Kritisoval jsem tehdy nedotažený a jednostranný přístup vnitra k elektronickému podpisu a řekl jsem, že neméně potřebné by byly další aplikace, jež jsem pracovně nazval ePošta, eNotář a eKolek.

ePošta měl být webmail zajišťující potvrzení o tom, že elektronicky podepsaný e-mail byl doručen; ten nyní v podobě datových schránek funguje (a lze diskutovat o tom, nakolik je vhodné a bezpečné, že ke svému provozu nakonec ani nevyžaduje elektronický podpis, ale postačí přihlášení uživatelským jménem a heslem).

Jako eNotáře jsem označoval to, co známe jako konversi elektronických dokumentů, tedy službu autorisovaného převodu listinného dokumentu do elektronické podoby a nazpět.

Konečně jako eKolek jsem presentoval specialisované centrální webové počitadlo, vydávající účastníkům řízení identifikátory použitelné pro zaplacení soudních a správních poplatků. Nic podobného dodnes nemáme (s výjimkou počitadla generujícího variabilní symboly pro úhradu poplatků za elektronický platební rozkaz), v této oblasti vývoj ustrnul v 19. století: stále kupujeme, lížeme a lepíme kolkové známky, tak jak činili naši prapradědové.

Chce-li občan něco po soudu nebo správním úřadu, musí na žádost nalepit kolek – což elektronickou formu vylučuje – anebo počkat, až jsou mu sděleny údaje pro identifikaci platby, což komunikaci znesnadňuje a činí z nejjednoduššího požadavku typu žádost o kopii listiny z katastru nemovitostí nebo obchodního rejstříku záležitost až několika týdnů.

eKolek lze implementovat mnoha způsoby. Představit si lze na příklad skutečnou obdobu kolkových známek, což by byly soubory udávající hodnotu kolku s elektronickým podpisem (značkou) vydávajícího místa, např. ministerstva vnitra. Tyto kolky by poplatník nakoupil, obdržel je do své datové schránky a poté připojil podle potřeby k elektronickému podání. Úředník by kolek zneplatnil tím, že by soubor uploadoval autoritě, která ho vydala. Ta by zároveň automaticky zajistila převod ceny kolku na účet úřadu, eventuálně jinou formu vypořádání.

Jiná, jednodušší možnost je prosté centrální počitadlo, ze kterého poplatník odebere jedinečný číselný identifikátor, pošle poplatek s tímto variabilním symbolem na účet úřadu a na podání zároveň identifikátor uvede.

Třetí možná varianta je kredit zasílaný na účet spojený pevně s datovou schránkou. Na podání je identifikována datová schránka a sdělení, např. že poplatník hradí soudní poplatek ve výši 3 000 Kč z účtu spojeného s jeho datovou schránkou "abcdefg". Úředník zpracovávající podání na základě této disposice částku z poplatkového účtu inkasuje, aniž by se poplatník musel starat o cokoli dalšího, jako je účet úřadu/soudu nebo variabilní symbol.

Tak schválně, co z toho ministerstvo vymyslí – a hlavně, kdy už konečně!?

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2489

Sedm dnů po podání žádosti jsem obdržel obálku se žlutým pruhem, obsahující přístupové údaje k datové schránce.

Zároveň mi pracovník pošty předal "příbalový leták" o zásadách počítačové bezpečnosti – což shledávám celkem pikantním s ohledem na to, že ISDS používá SSL certifikát podepsaný nedůvěryhodnou autoritou (jak jsem o tom již psal). Leták jsem chtěl oskenovat, bohužel, podlehl v nerovném souboji s automatickým podavačem dokumentů; naštěstí jsem ho dokázal vypreparovat z většího dokumentu a vystavil jsem ho zde.

V textu zaujmou zvlášť pasáže o tom, že "pouze legální software je bezpečný"; toto tvrzení, pokud vím, používá marketingové oddělení Microsoftu ve snaze přesvědčit uživatele ke koupi jejich produktu, věcně je taková these silně zavádějící a v nestranném informačním materiálu nemá co dělat. Podobně nepřesné jsou zmínky o "obousměrném" firewallu nebo o antivirovém programu: nevím, jak autor letáku, ale já už roky žádný nepotřebuji, protože používám Linux.

Naprosto směšný je pak požadavek, aby uživatel při práci s ISDS zavřel všechny ostatní aplikace, zejména Skype, ICQ a jim podobné: tak to je opravdu to poslední, čím bezpečnost práce s datovými schránkami zachrání!

Přihlášení i počáteční nastavení, včetně aktivace schránky, proběhlo relativně bez problémů, což může souviset s tím, že zatím systém využívá nepatrný zlomek budoucích uživatelů. Podobně bezproblémová byla registrace certifikátu pro přihlášení; důvod, proč tento certifikát musí být elektronickým podpisem oprávněné osoby, mi ovšem uniká, vyjma toho, že si Česká pošta chce tímto způsobem vylepšit tržby.

To je vůbec základní motiv, který v pozadí celého projektu stojí. Nápad převést papírovou komunikaci mezi úřady a soukromými subjekty aspoň zčásti na internet, a účtovat přitom státu prakticky nezměněné ceny, přestože marginální náklady jsou jen zlomkem nákladů na doručení běžné poštovní zásilky, je pozoruhodný a měl být těmi, kdo rozhodují o osudu peněz ze státního rozpočtu, okamžitě odmítnut. Takto si občan musí připadat jako trouba, který ze svých daní sponsoruje další, výjimečně vypečený tunel.

Myšlence digitální komunikace v podobě datových schránek samozřejmě fandím a uvědomuji si, že je v tomto rozsahu i ve světovém měřítku patrně unikátem, ale představoval bych si, že ji připraví a do provozu uvedou profesionálové, a to tak, že pro státní rozpočet to bude představovat úsporu odpovídající podstatně sníženým nákladům: ostatně celý ISDS není nic jiného než mírně zákaznicky upravený webmail, a za webmail se už dávno neplatí.

Abych své dosavadní dojmy stručně shrnul – co se mi na ISDS líbí:

  1. záměr
  2. logo a vůbec infografika
  3. možnost authentisace uživatele certifikátem
  4. detailní sledování postupu při doručení zprávy
  5. bezplatnost při poskytování služby soukromým subjektům (v případě, že komunikují s orgány veřejné moci)


Co se mi nelíbí:

  1. obskurní formát datových zpráv
  2. nutnost používat proprietární SW (plug-in 602XML Filler)
  3. zabezpečení serverů certifikátem nedůvěryhodné autority
  4. nepovinné používání uživatelských certifikátů
  5. neodborné pokyny uživatelům typu "klidně odklikněte bezpečnostní varování, nic se vám nemůže stát"
  6. patrně nedostatečná kapacita sítě a/nebo serverů pro plné provozní zatížení (kolaps na CzechPointech v D1)
  7. náklady

Aktualisováno.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1586

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1

České předsednictví Evropské unii v době od 1. ledna do 30. června 2009 bylo úspěšné.

§ 2

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Vlček v. r.
Klaus v. r.
Fischer v. r.


Budeme ho opravdu mít? Vzhledem k tomu, že – objektivně posuzováno – české předsednictví skončilo ještě o stupeň větší ostudou, než se obávali ti největší pesimisté, Entropou počínaje, nefunkčním metronomem, pádem vlády a Topolánkovým italským pornočíslem pokračuje a předáváním symbolického sudu na Vltavě konče, reálně to hrozí.

Obrany proti cizácké kritice se prozatím ujal president Klaus, který nepřímo přirovnal francouzského presidenta k významnému francouzskému theologovi, kancléři pařížské Sorbonny a prominentnímu představiteli církve na kostnickém koncilu Jeanu Gersonovi, jenž měl, tak jako Sarkozy, rovněž tu drzost mít jiný názor než český národní hrdina Jan Hus.

Klaus, jako již mnohokrát, se spolehl na vynikající znalost české mentality a na to, že průměrný Čech Husa, jehož tendenční obraz zná z Jiráska, z Vávry a z desetiletí neměněných učebnic dějepisu, uznává jako národního velikána, jako ikonu, jíž oponovat, navíc má-li takovou troufalost cizinec, je zločinné. Tak jako nám cizáci upálili Husa, tak se nyní pokoušejí znevážit naši předsednickým obdobím demonstrovanou národní velikost.

Ještě že máme Presidenta Ochránce, ten své Čechy nedá!

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1866

V článku shora citovaného názvu jsem se v listopadu loňského roku zabýval návrhem Krajského soudu v Brně, soudce Michala Ryšky, na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění). Návrhu jsem u Ústavního soudu nedával velkou naději na úspěch, a činil jsem tak oprávněně: většinové stanovisko nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (ve znění opravného usnesení) s mými výhradami zcela souzní.

Nejzajímavější na nálezu je disent Elišky Wagnerové. Ta rozdílně od většiny soudců ÚS rozpor napadených ustanovení s ústavním řádem dovodila, a to s odůvodněním, které se částečně nekryje ani s návrhem, ani s argumentací Ústavního soudu, a ani s tím, co jsem a margo tvrzené neústavnosti dané úpravy vloni napsal já.

E. Wagnerová v zásadě argumentuje, že v řízení podle OSŘ soud neposuzuje zásah do veřejných subjektivních práv vyvlastňovaného (a nezabývá se otázkou veřejného zájmu), nýbrž poskytuje "vyváženou ochranu" právům a zájmům obou stran řízení, tzn. vyvlastňovanému i vyvlastniteli. V takovém řízení je údajně oslaben i účinek ústavy, která působí pouze zprostředkovaně tím, že vytváří objektivní hodnotový řád vyzařující do právní úpravy vztahů zásadně rovných subjektů.

To pokládám za nadměrně formalistický a zúžený pohled. Jak vyplývá z ustanovení § 246 odst. 2 OSŘ, v řízení podle části páté OSŘ se sice znovu projednává správním úřadem pravomocně rozhodnutý spor (cf. § 244 odst. 1 OSŘ), ale žalobou se fakticky napadá správní rozhodnutí. Do rozsudku se tak promítne nejen posouzení konkurujících si zájmů vyvlastňovaného a vyvlastnitele, ale i otázka zákonnosti správního rozhodnutí, čímž vstupují do hry subjektivní veřejná práva vyvlastňovaného – včetně práv ústavních – a také veřejný zájem, který soud musí nově posoudit a ve svém rozsudku se k němu vyslovit.

K žádnému posunu z hlediska hmotného práva tak nedochází (projedává se stejný návrh podle stejných hmotněprávních ustanovení), a pokud jde o námitku možného porušení procesních práv v řízení před správním úřadem, tyto vady mohou být v řízení před soudem zcela zhojeny, když soud není vázán ani skutkovými zjištěními správního úřadu, ani provedeným dokazováním.

Pokud jde podůrný argument v §§ 8–9 disentu, na nedostatek precedenčního působení "mazancovských" řízení u civilního soudu, která neumožňují kasaci správního rozhodnutí, jsem ve svém článku poukazoval rovněž. Tento argument však shledávám relevantním toliko potud, že pokud by se správní úřad o rozsudku nahrazující své rozhodnutí skutečně nedozvěděl, byla by to závažná chyba, která by narušovala princip precedenčního působení právních názorů soudů vůči správním úřadům. Tak tomu však není, neboť – aniž by to bylo explicite stanoveno v ustanovení § 244 et seq. OSŘ – opis pravomocného rozsudku se ve skutečnosti správnímu úřadu doručuje, neboť ten by jinak nebyl informován o tom, že jeho vlastní rozhodnutí bylo zrušeno. Zda se právními názory v rozsudku bude ve své praxi dál řídit, je na něm a na obstinaci jeho úředníků; ostatně jinou než procesní závaznost stejně soudní rozsudky ze zákona nemají (§ 78 odst. 5 SŘS a contrario).

Aktualisováno.
Shodou okolností právě ve chvíli, když jsem svůj text dopsal, vyšla zpráva o novele vyvlastňovacího zákona, která má být přijata ještě před podzimními volbami bez řádného projednání, v jednom čtení. Předkládají ji poslanci velké koalice ODS-ČSSD a pokud parlamentem v popisované podobě skutečně projde, bude znamenat výrazné oslabení ochrany vlastnického práva a posílení práv velkých klientů těchto politických stran.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2095