Co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obžalovaných bylo namířeno proti hodnotám společnosti, k čemuž volili i prostředky směřující k citelnému zásahu těchto hodnot, ale i k zásahu široké veřejnosti, když jednak svůj čin provedli v místě koncentrace velkého množství lidí, navíc své jednání zdokumentovali pořízením videozáznamu, který umístili na veřejně dostupném serveru, aby jej mohl shlédnout široký okruh veřejnosti, a nepochybně prostředky svého jednání volili i s předpokladem vyvolání zájmu médií a tedy poskytnutí publicity jejich jednání, právě s ohledem na symboly, vůči nimž směřovalo. Je nepochybné, že Pražský hrad jako sídlo českých králů a posléze prezidentů je symbolem svrchovanosti českého národa a prezidentská standarta jako jeden ze státních symbolů zakotvených v článku 14 Ústavy České republiky je symbolem státnosti. Zásah proti těmto symbolům provázený jejich odcizením lze stěží považovat za čistý demokratický projev názoru bez vyvození odpovědnosti. Přitom ochrana veřejného pořádku a slušného občanského soužití zakotvená v § 358 tr. zákoníku je, jak vyplývá ze soudní praxe a ustálené judikatury, poskytována objektům mnohem menšího významu než jsou objekty citované. Je nepochybně výrazem kulturní úrovně národa, v jaké úctě takto významné symboly chová a jak jim tuto úctu projevuje. Tyto symboly přitom nemají význam individuální, nejsou vztaženy ke konkrétní osobě, ale symbolizují celospolečenské hodnoty a v případě prezidentské zástavy instituci prezidenta republiky, která tradičně požívá celospolečenské úcty a vážnosti, přičemž tento symbol nepředstavuje konkrétní osobu právě úřad vykonávající. Způsoby jednání, v nichž je možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost, jsou uvedeny v § 358 odst. 1 tr. zákoníku toliko příkladmo, přičemž jednání obžalovaných, kdy ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, je nepochybně možno označit za krajně neuctivé, směřující k hrubému znevážení tohoto symbolu, a tedy naplňující znaky hanobení státního symbolu. Těžko lze připustit, aby svobodou projevu bylo možno ospravedlnit zásah do oprávněných práv jiné osoby v rozsahu ochrany poskytované takovým právům zákonnými předpisy. Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jestliže přitom trestní zákoník postihuje zásah do majetkových práv a jím přesně vymezený zásah do těchto práv označuje za trestný čin a stanovuje za něj postih, je nepochybné, že takovéto jednání je zákonem zakázáno a pro případ porušení tohoto zákazu je sankcionováno. Je tedy zřejmé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a nelze přitom nadřazovat právo na svobodu projevu nad právo na ochranu majetku, do něhož v tomto případě zjevně bylo zasaženo způsobem a v intenzitě odporujícím zákonu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)