Že se Česká republika stala po r. 1989 rozvojovou zemí, zemí třetího světa, je jasné kromě Čechů zřejmě každému; ne snad že by ostatní postkomunistické země stihl osud jiný: zlatá klec ruského imperia se otevřela a nelítostná příroda, nebo, jak říkají Angličané, the wild, si bere na nebohém ptactvu tuto spěšně a s radostí opustivším svou daň.

Průvodní jevy ve formě slámy z bot jsou arci zábavné a milé. Příkladmo poslední affaira s vyměněnou presidentskou standartou. Předesílám, že jsem nebyl šťasten, když Miloš Zeman usedl na presidentský stolec, namítaje od samotné volby, že se pro tento úřad bytostně, vnitřně stejně tak jako vnějškově, nehodí. V tomto kontextu jsou trenýrky s trikolorou trefnou zkratkou toho, jak se Zeman části elektorátu jeví: jeho výpady proti lumpenkavárně nebo trapnost s neexistujícím Peroutkovým článkem, nemluvě o kause těsného nepozvracení korunovačních klenotů, tak dostaly velmi pertinentní hrubou záplatu. Jak se do pražské kavárny volá, tak se z ní nyní ozvalo.

Právně, domnívám se, není co řešit: státní symbol nelze zneuctít tím, že na místo, kde obvykle bývá vystaven, umístíme cokoli jiného (to bychom byli na úrovni Ivo Svobody a jeho extremismu formou chybějící svastiky), případnou neslušnost nebo výtržnost lze jistě pokrýt právem na svobodný politický projev, a jediné, co theoreticky připadá v úvahu, je postih za krádež standarty, pokud by ji umělci hradní kanceláři po aktu nevrátili.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)