Blogger Michal Bobek se na Jiném právu zamyslel nad problémem utajování seznamu komunistických soudců. Dospěl k závěru, že informace o tom, který soudce byl členem Komunistické strany Československa, by sice neměly být utajovány, avšak budou stejně prakticky bezcenné, neboť tato skutečnost nemá se současnou kvalitou soudcovy práce žádnou souvislost.

Na otázku, k čemu potřebuji seznam soudců-členů KSČ, jehož poskytnutí se už přes tři roky snažím docílit, jsem odpovídal do různých medií již mnohokrát; pokusím se stručně shrnout, co jsem řekl.

Problém má dvě roviny, morální a praktickou.

Žádná demokratická společnost by neměla připustit, aby elitní posice ve státní správě zastávaly osoby, které nelze pokládat za mravně dokonale bezúhonné. Soudce, který spojil svou kariéru s členstvím ve zločinné organisaci, ztratil morální právo soudit druhé, a nebude-li stát tento imperativ respektovat, bude nadále v různých obměnách docházet k tomu, co se nezřídka stávalo, totiž že o rehabilitačních nárocích rozhodovaly stejně obsazené soudy, které ve jménu komunistické ideologie původní zločinný rozsudek vydaly.

Druhá rovina je praktická, související s otázkou, zda se někdejší kompromitace s režimem nějak promítá do dnešního rozhodování soudce, tedy zda bývalí  komunističtí soudci jsou – i když odhlédneme od čistě morální roviny – pro výkon této funkce méně způsobilí nebo méně vhodní.

Objektivně stěží, mnozí (arci ne všichni) exkomunisté jsou odborně na výši a jejich profesionální zkušenost je úctyhodná. Zcela jinak je tomu se subjektivními, osobnostními předpoklady pro výkon funkce soudce. Ministerstvo, které bez mrknutí oka akceptuje, že do výběru nových soudů mluví znalec-psycholog, jehož záporné doporučení se vesměs respektuje jako absolutní veto, tu ponechává nevyužitu informaci, kterou má o svých soudcích a jejich charakteru k disposici prakticky zadarmo, ve svých vlastních archivech.

Soudce, který vstoupil do KSČ, projevil buď abnormální míru naivity – a už proto soudit nemůže, soudcovství není kariérou pro naivky – anebo hodnotovou preferenci, jež není s požadavky na demokratického soudce slučitelná. Odmítnout vstup do Strany znamenalo zbrzdit nebo zcela znemožnit další kariérní postup, a je legitimní požadovat, aby soudci směli být jen ti, kteří konfrontováni s touto volbou pro sebe zvolili obtížnější, ale čestnou možnost, dali přednost zásadám před osobními výhodami. Jednoduše proto, že soudce by měl být spíš čestný člověk než prospěchář – nebo se pletu?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)