S tim neresitelnym stavem maji trosku pravdu. Teda v tomto pripade.

Chovanec si stěžoval na šéfku nemocnice. Ta teď ve funkci končí.

Myslím si, že dopisování si s tímto soudruhem je celkem ztrátou času.

Meritum stranou. Píšete: "takto „právně neřešitelné situace“ vznikají pravidelně pokaždé, když je kasační stížnosti žalovaného správního úřadu vyhověno, a platné právo zná mechanismy, jak se s takovou eventualitou vypořádat."

Pokud v mezičase MV vázáno názorem KS spolek zaregistruje a následně NSS věc vrátí KS s tím, že má potvrdit odmítnutí registrace, spolek existuje... Mohl byste mi, prosím, ony mechanismy přiblížit?

Jiří Přibáň: O morálce práva: Běloruská variace na fullerovské téma
novinky.cz/.../...


Když jsem od předsedy Unie běloruských spisovatelů obdržel oficiální pozvání k účasti na festivalu středoevropské literatury a společně s ním i úřední žádost o vízum, ihned jsem do ní doplnil osobní údaje, zaplatil požadovaný osmdesátilibrový poplatek a druhý den žádost společně s pasem odeslal zvláštní kurýrní poštou na běloruskou ambasádu v Londýně, jejíž internetové stránky uvádějí pětidenní lhůtu pro vyřízení běžného jednorázového turistického víza. Namísto víza mi však po týdnu překvapivě přišla žádost zpět s tím, že jsem údajně vyplnil zastaralou verzi a navíc zaplatil špatnou částku. Přestože ambasáda uváděla na internetových stránkách částku osmdesát liber, anonymní úředník z londýnské ambasády mi sdělil, že správná částka je nyní sedmdesát pět liber. Když jsem navíc porovnal žádost o vízum, kterou mi poslali organizátoři, s novou žádostí, kterou mi poslala ambasáda, zjistil jsem jen jediný rozdíl, totiž malou poznámku v záhlaví, aby žadatel vyplnil žádost tiskacím písmem. Přestože jsem příslušné kolonky vypisoval na počítači, běloruský stát se očividně s wordovským fontem nespokojil.

Zamítnutí žádosti z takových podivných důvodů ve mně pochopitelně vyvolalo podezření, jestli se nejedná o byrokratickou obstrukci nějakého příliš iniciativního úředníka běloruské ambasády. Když jsem zamítnutí první žádosti ukazoval kolegyni, která se specializuje na mezinárodní a evropské právo, ještě jsme pobaveně žertovali, že by bdělí běloruští policisté také mohli třeba „náhodně“ objevit balíček s kokainem v mém kufru. Postup běloruského oddělení víz jsem ale chápal především jako zvláštní formu vyrozumění, že si coby autor knih s podezřelými zmínkami o disidentech, právu a revoluci mám dávat při nadcházející cestě dobrý pozor na to, co říkám a dělám.

Jako občan země EU jsem proto byl připravený o tomto zvláštním přístupu pro každý případ zpravit zastupitelský úřad v Minsku, ale rozhodně jsem se takovou nepříjemností příliš neznepokojoval. Spíš mi přišlo smutné, že i v dnešní Evropě existuje takový politický režim, a představoval jsem si, o co hůř se asi musí jeho policisté a úředníci chovat k vlastním spoluobčanům. Času na podání nové žádosti nicméně zůstávalo dost, a tak jsem okamžitě vyplnil novou žádost, zaplatil úředně požadovanou částku sedmdesáti pěti liber a opět zvláštní kurýrní poštou poslal vše na běloruské velvyslanectví v očekávání, že tentokrát už jeho úředníci nebudou mít jediný formální důvod k odmítnutí mé žádosti.

K nemalému překvapení ovšem žádost přišla zpět opět zamítnutá, tentokrát z důvodu, že jsem údajně opět zaplatil špatnou částku, protože nyní měla správná částka být pro změnu osmdesát liber. Přestože již bylo jasné, že moje cesta do Minsku není vítaná, okamžitě jsem zavolal na ambasádu a po půl hodině mě spojili s jakýmsi úředníkem, který mi suše oznámil, že musím znovu zažádat a zaplatit správnou částku, protože ta se mění ze dne na den. Ještě to samé odpoledne jsem tedy částku zaplatil, žádost potřetí poslal kurýrní poštou do Londýna s tím, že zbýval ještě víc než celý týden na vyřízení mé žádosti.

Když k mému nemalému rozhořčení ovšem pas s vízem nepřišel ani dva dny před plánovaným odletem, zavolal jsem opět na vízové oddělení běloruské ambasády a tam mi po vyslovení mého jména okamžitě a bez jakéhokoli dohledávání či ověřování informací sdělili, že mé vízum „možná“ bude vystaveno ve čtvrtek, tj. v den mého odletu do Minsku. Pošťák mi přinesl obálku s pasem dvě hodiny po odletu letadla. Jinými slovy, o mé žádosti ve vízovém oddělení od samého začátku velmi dobře věděli a bez toho, že by běloruský stát musel oficiálně zamítnout mou žádost o vízum, několikatýdenní obstrukcí mi nakonec fakticky znemožnil do Běloruska odcestovat.