Serie šílených a zdánlivě nekompatibilních trestních rozsudků hýbe medii. Vítkovští žháři dostali výjimečné tresty v rozmezí 20–22 let, nejdecká travička, zatím nepravomocně, rovněž výjimečný trest 25 let, a mladistvému romskému útočníku z Krupky snížil odvolací Vrchní soud v Praze trest za brutální napadení a znásilnění chlapce z deseti na pět let vězení.

To nedává smysl a tak by to jistě být nemělo.

O vítkovském i nejdeckém případu jsme zde již psali. V obou případech je zřejmé ovlivnění soudu medii generovanými veřejnými náladami, rozsudky jsou nepřiměřeně přísné a vůbec neodpovídají tomu, že je ukládán trest sice za mimořádně brutální, ale nedokonaný trestný čin.

O okolnostech krupského případu není k disposici tolik informací, a osobně se nedomnívám, že vinu za těžko pochopitelné zmírnění trestu odvolacím soudem nese okolnost útočníkova ethnického původu. České soudy obecně nemají tendenci posuzovat romskou kriminalitu mírněji, spíš naopak, což je markantní zvlášť při rozhodování o vazbě: romský původ obviněného je běžně chápán jako dostatečný důvod, proč vazbu uvalit.

Na vině je v prvé řadě nesmyslně nízká hranice trestního postihu pro mladistvé delikventy. Je-li možno poslat pachatele, který v době spáchání trestného činu dovršil osmnácti let věku, do vězení na doživotí, není žádný důvod, proč v případě, že skutek byl spáchán o den dřív, omezovat výměru trestu hranicí deseti let, a zjevně neadekvátní tresty např. u vraždy pak dohánět theoreticky až doživotní detencí v ústavu. Za výjimečné zločiny, jakými byl ten v Kmetiněvsi nebo ten v Krupce, musí přijít výjimečný trest, protože zájem na ochraně společnosti před pachatelem tak závažného trestného činu musí mít přednost před ohledy na jeho předpokládanou mentální nevyzrálost.

Tvrdá trestní represe kriminality mladistvých není v rozporu ani s mezinárodními závazky České republiky. Konkrétně Úmluva o právech dítěte toliko stanoví, že za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nesmí být uložen trest smrti a trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu.

V souvislosti s třemi zde zmíněnými kausami by mohlo být zajímavé konfrontovat dnešní tresty s těmi, které by byly uloženy podle téměř sto let platného rakouského trestního zákoníku z r. 1852. A šlo o zákoník relativně přísný, připomeňme, že např. za vraždu byl jediným možným trestem trest smrti.

Za útok ve Vítkově by žháři mohli podle § 167 písm. e) TrZ/1852 dostat od deseti do dvaceti let žaláře, tedy méně, než kolik jim uložily moderní soudy.

I za otravu dcery fridexem by matka dostala méně než dnes, deset až dvacet let (§ 138 TrZ/1852).

Za útok v Krupce by pachatel, bez ohledu na svůj věk, jenž by byl pouze polehčující okolností, dostal trest ve výměře do dvaceti let (§ 128 TrZ/1852).

Takové tresty by byly sice přísné, ale přiměřené a spravedlivé.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)