Radovan Krejčíř, bez konkurence největší tuzemský gangster několika posledních desetiletí – a jeden z mála, kteří se ve své branži prosadili mezinárodně – vymyslel kdysi geniální plán. Na státem vlastněnou společnost ČEPRO, a. s., podal smyšlenou žalobu-návrh na vydání platebního rozkazu, znějící na 348 milionů korun s příslušenstvím, a prostřednictvím svého spolupracovníka zajistil, že pracovnice, která v ČEPRu chodila na poštu, všechny obsílky, které se této věci týkaly, předala místo podatelně onomu spolupracovníkovi – a svému, arci než dočasnému, milenci.

Kinematograficky zpracováno je to ve filmu Gangster Ka (2015), kterýžto vám ku zhlédnutí spíše nedoporučuji, právně daleko podstatnější je, co se s platebním rozkazem dělo dál. Obecné soudy logicky usoudily, že za svůj zlý osud si ČEPRO může samo a škodu nechť vymáhá po oné zamilované dámě; jistě, aby ji splatila, patrně by musela začít vydělávat ve svrchní juře, ale to soudy, a dodejme, že zcela v souladu se zákonem, nezajímalo.

Na pomoc přišel soud ústavní, který velkoryse přehlédl, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné prostředky procesní obrany, resp. nevyčerpala ani ten první, odpor proti platebnímu rozkazu, a judikoval, že napadený platební rozkaz neměl být vydán.

Jsem možná formalistou, ale domnívám se, že Ústavní soud tak porušil základní pravidlo právního státu, rovnost před zákonem, a jeho nález řadím mezi pět nejhorších a nejhanebnějších rozhodnutí, které tento soud v celé své historii vydal: pokud vinou vlastního zaměstnance nevyčerpám opravný prostředek, jímž disponuji, nemohu jít k Ústavnímu soudu, a není rozhodné, jsem-li OSVČ na hranici úpadku nebo nejbohatší státní akciovka v zemi.

Na tento dávný nález, v němž Ústavní soud de facto judikoval, že procesní právo platí pro každého jinak, jsem si vzpomněl nad nálezem dnes vyhlášeným, ve kterém třetí senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem tvrdí, že fikci náhradního doručení nelze uplatnit v případě, že jde o usnesení, jímž je přeměněna podmínka, resp. vysloveno, že se podmíněně odsouzený neosvědčil. Trestní řád přitom taxativně vypočítává případy, kdy je fikce náhradního doručení vyloučena, a tato situace, stejně jako mnohé jiné, do této kategorie nespadá.

Vadí mi, stejně jako u dávného nálezu Krejčíř v. ČEPRO, zjevná účelovost v chápání práva. Samozřejmě, že rozhodnutí, na jehož základě má být odsouzený poslán do vězení, je tak důležité, že je unfair doručovat mu jakkoli jinak než fakticky, nefiktivně, ale totéž se přece děje denně ve spoustě jiných případů, v trestních i civilních věcech. Žádné soudní rozhodnutí není tak nedůležité, aby bylo možné jeho doručení fingovat, protože povinností státu je zajistit, že procesní korespondence se bude skutečně doručovat, bez jakýchkoli výjimek.

Jestliže Ústavní soud nemá odvahu, aby to jasně proklamoval, povede to jen k rozmělňování práva a k arbitrárnímu rozlišování, která zásilka je pro adresáta natolik důležitá, že má právo ji skutečně obdržet, a která je podružná a klidně může být doručena fiktivně. Pravidla pro toto rozlišování daná trestním řádem jsou evidentně vadná, avšak to nespravíme tím, že je budeme takto kasuisticky opravovat, ale že prostě necháme v plenu prohlásit fikci náhradního doručení za protiústavní, neboť takovou zkrátka a dobře je.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)