O zákazu sezení jsme na tomto blogu psali před 3,5 lety, a tehdy jsme zaujali opatrný názor, že taková obecní vyhláška není protiústavní, je-li omezena na určité části obce. Nyní se problému ujala aktivistka/ombudsmanka Anna Šabatová.

Že kvalita právníků na ombudsmanském úřadu je děsivá (a nepřímo úměrná výši jejich platů), je dlouhodobě známo, takže ani nepřekvapí, že vyhlášku napadají pro tvrzený zásah do svobody pohybu. To je arci zcela jiné právo, které se svobodou sezení, kdekoli se občanu zamane, nemá pranic společného.

Vyhlášku lze napadnout víceméně toliko pro překročení zákonem stanoveného rámce obecní normotvorby, tedy pro to, že jí zaváděné omezení není opatřením předpokládaným ustanovením § 10 písm. a) nebo c) obecního zřízení.

Tam není argumentace vůbec snadná, protože podle písm. a) lze na některých prostranstvích v obci zakázat činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, a podle písm. c) lze vyhláškou upravit užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Obce by tedy měly prokázat, že sezení mimo lavičky na vyhláškou dotčených místech může vést k narušování veřejného pořádku (což je, jak víme, nesmírně gumový právní pojem) nebo ohrožovat bezpečnost, zdraví nebo majetek, anebo že se jedná o úpravu užívání zařízení sloužícího potřebám veřejnosti, kde může být normotvorba restriktivnější; napadá mne třeba městský park, kde lze zakázat leccos, žel, v praxi často i to, k čemu parky primárně slouží.

Budeme tedy zvědavi, jak si s vyhláškami poradí Ústavní soud.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)