Co je to za hloupou otázku!? Samozřejmě, že skořápky jsou nepoctivá hra, dokonce učebnicový příklad podvodné hry!

Téhož názoru je i recentní judikatura Nejvyššího soudu, který ve svých usneseních sp. zn. 11 Tdo 48/2007 a 6 Tdo 361/2007 na adresu skořápek a skořápkářů uvedl: "…hra 'skořápky', resp. 'placičky', je hrou, jíž se účastní jednak její provozovatel, využívající své zručnosti při přemisťování koleček z místa na místo, a dále pak osoba, která proti provozovateli sází peníze a snaží se uhodnout, na kterém místě se nachází označené kolečko poté, co s nimi provozovatel nějakou dobu manipuloval. Člověk běžných schopností není schopen tyto přesuny spolehlivě sledovat, resp. je postřehnout a zaznamenat, pročež za takové situace pouze hádá, kde se kolečko nachází a při jejich celkovém počtu tři je tedy pravděpodobnost provozovatele na výhru dvakrát vyšší. Je tedy zřejmé, že tato hra rovné možnosti výhry pro účastníky nezaručuje."

Protože platný trestní zákon (a zcela shodně nový trestní zákoník) vymezuje trestný čin provozování nepoctivých her a sázek podle § 250c TrZ tak, že tohoto trestného činu se dopouští ten, kdo provozuje peněžní nebo jinou podobnou hru nebo sázku, jejíž pravidla nezaručují rovné možnosti výhry všem účastníkům, je zřejmé, že skořápky je třeba označit za nepoctivou hru, jejíž provozování je trestným činem.

Na LE blogu závěr NS jako značně zjednodušující kritisuje Jan Vučka, státní zástupce OSZ pro Prahu 5.

Mám za to, že důvodně.

Dlužno předeslat, že skutková podstata trestného činu podle § 250c TrZ je specialitou českého trestního práva; nenajdeme ji ani v německém trestním zákoníku, ani ve starších zákonících platných na českém území, a součástí platného práva se stala až novelou TrZ s účinností k 1. lednu 1992. Nahlédnutím do důvodové zprávy zjistíme:

V souvislosti se zaváděním tržního hospodářství se vyskytly případy tzv. "řetězových peněžních her", na nichž jejich organizátoři zbohatli na úkor občanů, kteří uvěřili, že navzdory nutnosti geometrického růstu počtu účastníků se dočkají výhry. Vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že jde o specifický druh podvodu, využívající důvěřivosti méně informovaných osob, byla navržena skutková podstata, zakazující pořádání takových her. Trestní zákon zde bude nutno doplnit zákonodárstvím národních rad, upravujícím pořádání povolených her nebo sázek tak, aby bylo zřejmé, na které hry povolení vůbec udělit nelze.

Je tedy zřejmé, že § 250c (původně § 250a) TrZ byl míněn pro postih pyramidových her (tzv. her typu "letadlo") a není proto překvapivé, že jeho aplikace na zcela jinou oblast trestné činnosti dře; co naopak překvapí, je, že podle textu odmítavých usnesení NS si této diskrepance zjevně nepovšiml žádný z dovolatelů – argument e ratione legis by byl v daném případě závažný: obecně nelze v trestním právu připustit, aby byly skutkové podstaty zamýšlené k postihu určitého druhu trestné činnosti používány v rozporu se zjevným záměrem zákonodárce extensivním způsobem i na oblasti zákonodárcem výslovně nepředpokládané.

Trestný čin provozování nepoctivých her a sázek má blízko k trestnému činu podvodu, od něhož se liší absencí podmínky vyšší než nepatrné škody – což může mít při stíhání skořápkářů zásadní praktický význam – a zákonného znaku uvedení druhého v omyl. Nepřípustné jsou tedy i takové nepoctivé hry, kdy poškozený má dostatek informací k tomu, aby jejich nepoctivost odhalil, avšak buď vědomě nebo nevědomě na nevýhodnou hru přistoupí.

Účelem trestního práva však není chránit člověka před všemi formami a projevy jeho hlouposti, tím by se nepřípustně zužoval prostor autonomie vůle fysické osoby a vyžadovalo se od lidí za všech okolností racionální jednání. Trestněprávní represe je prostředkem ultima ratio a měla by jím zůstat i v případě, že poškozený jedná nemoudře a sám si tak škodí.

Avšak zpět k problému skořápek. Definice nepoctivé hry na základě nestejných šancí jejích účastníků na výhru, jak správně poznamenává J. Vučka, je pochybná, neboť provozovatel takové hry musí mít vždy vyšší šanci než hráči – jinak by hru neprovozoval, už proto, že by neměl z čeho krýt náklady – a, což J. Vučka ve své analyse nerozlišuje, byť tímto směrem se jeho úvahy též vydávají (viz příklad fotbalovaého zápasu Anglie–Faerské ostrovy), je třeba lišit šanci objektivní a subjektivní, když pouze nerovnost objektivních šancí na výhru může zakládat nepoctivost určité hry.

Judikatura Nejvyššího soudu nemůže obstát ještě z dalšího důvodu, který rovněž J. Vučka pomíjí, a to proto, že nezohledňuje relativní zručnost a zkušenost daného skořápkáře a pouze paušálně dovozuje, že skořápkář je tak obratný, že člověk běžných schopností není schopen jím prováděné manipulace spolehlivě sledovat. Lze si ovšem představit skořápkáře-začátečníka, který bude ve hře prohrávat: ani tam nejsou možnosti výhry stejné, ale o trestný čin by se zjevně nejednalo z důvodu absence materiálního znaku.

Že takoví prohrávající skořápkáři jsou bytostí z pohádky, je celkem zřejmé, to však nic nemění na tom, že závěry Nejvyššího soudu jsou příliš povšechné a neopírají se o zákonné vymezení dané skutkové podstaty, neboť ta právě tím, že byla určena pro postih jiné trestné činnosti, není tomuto případu dobře přizpůsobena. Zcela jistě nelze dát NS zapravdu v tom, že pravděpodobnost výhry ve skořápkách je pro jejího provozovatele právě 2/3: ve skutečnosti může být vyšší – pokud skořápkář podvádí (anebo účinně bluffuje) – i nižší, pokud své "řemeslo" dobře neovládá anebo racionálně usoudí, že by nebylo dobře "škubánka" odírat tak rychlým tempem a zbytečně jej demotivovat od investování dalších prostředků.

Je zjevné, že oblast postihu kriminality tohoto druhu se neobejde bez zásahu zákonodárce: dovozovat trestnost skořápek způsobem, jak činí Nejvyšší soud, je dlouhodobě neudržitelné a v podmínkách demokratického trestního práva i nepřípustně utilitární. Pokud stát nic nenamítá, jestliže kasina své zákazníky připravují o peníze – s jejich plným vědomím a informovaným souhlasem – v ruletě, blackjacku nebo třeba ve vingt-et-un, oblíbené hře Jamese Bonda, možná by bylo vhodné zaměřit se při represi skořápek na otázku absence úředního povolení k takovému podnikání: k tomu by ovšem bylo třeba novelisovat § 118a TrZ, např. po vzoru německého § 284 StGB (německé trestní právo, mimochodem, stíhá i pouhou účast na takové nepovolené hazardní hře: viz § 285 StGB).

Ustanovení § 250c TrZ pak ponechme ke stíhání toho, k čemu bylo odpočátku míněno, totiž pyramidových her.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)