Autorem blogu je 
Sdružení K213 zveřejnilo zvukový záznam z jednání kárného senátu 16 Kss Vojtěcha Šimíčka, který se zabýval kárným návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, jenž kárně obviněnému soudci Obvodního soudu pro Prahu 10 Ondřeji Láznovi kladl za vinu nezákonně vydaný příkaz k zatčení na Jiřího Fialu. Záznam neobsahuje ústní odůvodnění rozhodnutí senátu, nicméně lze si z něj udělat o celém případu poměrně přesnou představu.
Při hlavním líčení v trestní věci J. Fialy, po skončení dokazování a přednesení závěrečných návrhů, obžalovaný, využívaje práva posledního slova, požádal přítomnou veřejnost, aby povstáním projevila názor, zda je nevinen. Protože přítomní logicky patřili spíše k jeho sympathisantům než k odpůrcům, výsledek byl jednoznačný. Poté Fiala sdělil soudu, že rozsudek byl vynesen a mohou si tam psát, co chtějí
. Na vyhlášení rozsudku po poradě senátu se ani on, ani jeho obhájce Jan Kutěj nedostavili.
Protože však J. Fiala byl souzen pro zločin (o kterémžto si arci myslím své) a jsou dány podmínky nutné obhajoby, nemohl soud rozsudek vyhlásit, protože ustanovení § 202 odst. 4 a 5 TrŘ umožňuje v těchto případech konat hlavní líčení (trestní rozsudek jinak než v hlavním líčení vyhlásit nelze) v nepřítomnosti obžalovaného jedině na jeho výslovnou žádost a bez přítomnosti obhájce to není možné nikdy.
Předseda senátu O. Lázna tedy zaslal stížnost České advokátní komoře a jeho senát na J. Fialu vydal příkaz k zatčení. Ten soudce nezrušil ani poté, co obviněný o konání hlavního líčení e-mailovým podáním požádal, avšak když za několik dnů policie Fialu dopadla
a předvedla k vazebnímu zasedání, vazbu neuvalil a propustil jej na svobodu.
Láznův postup byl chybný v několika bodech. Předně bylo zcela zřejmé, že Fiala o přítomnost při vyhlášení rozsudku nestojí, a stačilo tedy nařídit další rok a v obsílce obžalovaného poučit, že nepřeje-li si přijít, musí o to soud požádat (což si obžalovaný a jeho obhájce mezitím uvědomili sami a žádost soudu zaslali). V úvahu přicházelo rovněž požádat policii, aby Fialu předvedla, což by bylo opatření poněkud nepřiměřené, ale stále ještě víceméně odpovídající liteře trestního řádu, byť ne plně jeho duchu.
Příkaz k zatčení byl nezákonný, za prvé proto, že byl vydán senátem místo jeho předsedou, za druhé pro flagrantní absenci jeho zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 TrŘ. K dalšímu závažnému pochybení došlo, když Lázna zatykač nezrušil ani poté, co obdržel Fialovu žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti: jestliže se snad domníval, že ho zrušit nemůže, protože ho nevydal on, ale senát, jak tvrdí, hrubě se zmýlil.
Soudce Lázna tedy opakovaně porušil zákon a v tomto bodě byla kárná žaloba nepochybně oprávněná.
Jinou otázkou je Láznova motivace. Kárná žalobkyně tvrdila, že soudce zneužil vazbu, protože nebyl schopen zjednat si autoritu, což by znamenalo, že jednal šikanosně a dopustil se tím kárného provinění. Tyto okolnosti mohly vyplynout zejména z výpovědi Láznových přísedících, ty ovšem bohorovný Šimíček vyslechnout odmítl (kuriosní je, že jejich výslech navrhoval sám Lázna).
Kárná žaloba se tak octla v důkazní nouzi: pouhé porušení zákona je jako kárný delikt posuzováno jen zcela výjimečně, s odkazem na možné ohrožení posvátné krávy soudcovské nezávislosti (ano, mějme si nejhorší soudce v Evropě a třeba i na světě, jen když budou dokonale nezávislí
!), a šikanosní pohnutka Láznova postupu se neprokázala. Za této situace nelze proti zprošťujícímu verdiktu, který byl následně – už mimo zvukový záznam – vyhlášen, s úvahou zásady in dubio pro reo a stávající politováníhodné praxe netrestat soudce za prosté nedodržování zákona, ničeho namítat.
Výsledkem je, že vrána vráně opět oči nevyklovala, a my můžeme než planě theoretisovat, zda by řízení bývalo dopadlo jinak, kdyby se Brožová více zaměřila na samotnou flagrantní nezákonnost zatykače, jíž nepochybně mohlo dojít k ohrožení důvěry veřejnosti v soudnictví, jakož i jeho dobré pověsti: nejsem sice celá veřejnost, ale já osobně jsem po poslechu záznamu pojal důvodné podezření, že Lázna je blb.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Lázna
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 7809
Komentáře
Je pravda, že TŘ v § 69 odst. 1) svěřuje pravomoc vydat příkaz k zatčení předsedovi senátu, z obecné povahy senátního procesu však lze snadno dovodit, že senát je jaksi "vyšším" v rozhodovacím procesu. To je, jak říkáte s oblibou "prima facie" zjevné např. z dikce § 203 či 204 TŘ. § 203 v podstatě pokrývá i zmíněný problém; pokud by obhájce (byl-li by přítomen) považoval příkaz k zatčení za zkrácení práv jeho klienta, mohl by požadovat, aby rozhodl senát. Je pravdou, že formálně by jej měl následně vydat předseda senátu na základě rozhodnutí senátu, ale nemám za to, že by jeho vydání senátem bylo vydání nepříslušnou osobou. A konečně, předeseda senátu je rovněž jeho členem.
Úvaha, že příkaz nemůže zrušit, protože byl vydán senátem, je samozřejmě nesmysl, pakliže je zákonem oprávněn jej vydat, je oprávněn jej i zrušit.
Váš výklad by vedl k absurdnímu závěru, že zatímco při hlavním líčení by senát zatykač vydat mohl, mimo hlavní líčení ne. Tuto konstrukci pokládám za neudržitelnou.
Jinak, delegace rozhodování je na soudech běžná praxe; řada soudců koná veřejka i neveřejka s přísedícími.
Domnívám se, že Váš názor odporuje elementární logice.
Přikázání pravomoci vzetí do vazby předsedovi senátu zcela očividně není způsobeno obavou z nekompetence přísedících (tato obava by se musela mnohonásobně více projevit v konstrukci hlavního líčení), nýbrž v jejich nedostupnosti v okamžiku potřeby rozhodnutí (zatímco soudce je na soudu přítomen).
Postavení senátu řeší stejně tak zákon na jiném místě a není tudíž na místě hovořit o libovůli. Porušení práva na zákonného soudce pak v tom rovněž nespatřuji.
Pokud budeme jakoukoli aplikaci (trestního) práva (procesního) posuzovat bez ohledu na skutkové skutečností, tedy, bez ohledu na to, kým, v jaké právní věci, za jakých okolností, a z jakých důvodů bylo vyloženo a aplikováno, budeme postupovat proti smyslu daného práva.
Je pravdou, že právní doktrína i praxe, obecně, toleruje situaci, ve které rozhodne tříčlený senát místo jediného soudce, sedmičlený senát místo tříčleného apod., a to podle zásady superfuum non nocet s tím, že de minimis non curat lex.
Je však rozdíl, jestliže soud rozhodne v "lepším" obsazení například z nedbalosti, a je rozdíl mezi tím, když Lázna zneužije právní ignorance přísedících, vyvolá hlasování o vydání příkazu k zadržení Fialy, přísedící (jak jinak) mu tento příkaz schválí, a on pak napíše advokátovi přípis ve smyslu, že sice ví, že už se příkaz k zatčení Fialy stal obsoletním, ale přece on, jako předseda senátu, nemůže sám provést autoremeduru rozhodnutí celého senátu.
Z toho vyplývá, že Lázna zneužil výše popsaný princip o aplikaci zásady superfluum non nocet, a proto v tomto případě není takový postup pod tuto zásadu subsumovatelný, a contrario, spadají na něj zásady lege non distinguente nec nostrum est distinguere et contra legem facit, qui id facit, quod lex prohibet, in fraudem vero, qui salvis verbis legis sentemtiam eius circumvenit.
Actio recta non erit, nisi recta fuerit voluntas.
spíše:
Protože přítomní patřili spíše k jeho sympathisantům než k odpůrcům, výsledek byl jednoznačný.
Šikanozní postup je dán celým předchozím vývojem případu, který byl vytvořen v přímém rozporu k názoru vyšetřovatelů, kteří vůbec nevěděli, za co a proč mě mají vlastně stíhat. A můžeme jít bod po bodu :
- Lázna si vybral případ sám (čímž mne připravil o zákonného soudce a současně zneužil pravomoci). To sám otevřeně přiznal.
- Lázna nedodržoval ani běžně respektované podmínky trestního řízení (neposílal předvolání k vazebním jednáním, to, že u nich jsem, jsem se dozvídal až u soudu, ba ani eskorta nikdy nevěděla, kam jdeme a proč, neumožnil seznámení obžalovaného se spisem - což je kardinální chyba trestního řízení a hlavní líčení nelze následně platně konat,vydal pokyn k nástupu trestu sotva mě Nejvyšší soud z trestu propustil - pak to svedli prý na nezkušenou sekretářku, prostě od okamžiku, kdy mě NS propustil z věznice - Lázna nemohl spát a nesnil o ničem jiném než jak mě tam zpátky zase dostane, nepřiznal mi bezplatnou obhajobu - a to v přímém rozporu k rozhodnutím jiných soudů v téže době a za těchže okolností, což měla být zase šikana hlavně vůči mému advokátovi, kterého by asi nejradši zavřel rovněž, dokonce přítomným senátorům vykládal, že "ho nějaký senátor nezajímá" - a málem je nechal vyvést a zmlátit justiční stráží) - a jeho soud tak připomínal spíše lynč vzteklých a zhrzených justičních ubožáků z Míčánek než civilizované jednání běžné justice.
Pokud jde o veřejnost, která mne obžaloby zprostila - jistě že to byli z nemalé části naši stoupenci, ale nikoliv výhradně. Není pravda, jak se ten ubožák snažil před NSS dokazovat, že si vodím na soudy "klaku" - soudy jsou jednoduše oznámeny na našich stránkách a kdo chce, ten tam přijde, nikoho nenutíme, ani nepřesvědčujeme, ba ani zvlášť nezveme.
Justice má vykonávat vůli společnosti - od toho tu je. A co je vůlí společnosti ?
Stanovisko nějakých 15 náhodných občanů, byť z části stoupenců našich aktivit (navíc za situace, kdy se rozhodně není zač stydět, nevím, co je ostudného na prosazování platných zákonů, rodičovské rovnosti nebo mezinárodního rozsudku) anebo jednoho estébáckého magora, kterého bolševici navlíkli do taláru a už ho pak nikdo z něj nesvlíknul ?
Celé to řízení od svého začátku nebylo ničím jiným než jednou velkou šikanou, jedním masivním zneužitím pravomocí soudců a státních zástupců, kdy se jdete v klidu podívat na soud, bez toho, že byste tam chtěli do čehokoliv zasahovat (pravda, na soud, který měl zůstat utajen - a díky nám nezůstal) - a při odchodu vás napadnou debílkové z justiční stráže, roztrhají vám kabát za 15 tisíc, zničí kufřík - a Vy za to ještě jdete na 4 měsíce do vazby (jak se správně vyjádřil Lázna, kdyby bylo po jeho, nikdy bych z vazby nevylezl) a 3 roky vás pak budou soudit, ač celá republika může na videích vidět, jak to bylo, kdo koho napadl a kdo by měl sedět a platit náhradu škody především.
Láznu neměli soudit pro kárné provinění, ten měl jít z Míčánek v želízkách rovnou na Pankrác, a zdaleka ne jen za tento případ. Za zneužití pravomocí je u soudce 8-10 let, a ne stržení platu na půl roku...
Jak ale říká správně autor těchto stránek, na to si budeme muset počkat až do právního státu.
Ing. Jiří Fiala
To bude, pravděpodobně, důvodem, proč podala takový výkon, jaký podala.
Veřejní účastníci kabaretních vystoupení Lázny a celého povedeného senátu na Míčánkách měli představení v plné parádě.
Ten Zelenka se taky výborně projevil, může postoupit daleko! Lhát umí výborně.
Teď spekuluji bez důkazu já. Nejste Lázna, jiný soudce, státní zástupce, psavec Jemelík? Paní Fialová nebo jiná asociální matka?
Jestli se Vám líbí a schvalujte Láznovu zvůli a novátorství, řekněte si mu o 4 měsíce nezákonné vazby, určitě bude laskav a spis Vám dá k nastudování až po několikerém jednání.
Jenom odškodné za vazbu ať pak zaplatí Lázna ze svého platu, mě z toho vynechte, prosím.
Děkuji!
Ing. Fiala vyhrál spor proti České republice. To česká justice neodpouští.
Zatím svobodný občan ČR.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně:
prohlašuje námitky stěžovatele týkající se délky řízení, zásahu do jeho práva na respektování
rodinného života a neexistence účinného právního prostředku nápravy v souvislosti
s délkou řízení za přijatelné, čímž není dotčeno rozhodování ve věci samé;
Soud tedy uznal stížnost za oprávněnou ve třech bodech! Ne jenom pro nepřiměřenou délku řízení.
Nejlepší je originál rozsudku, eventuelně skutečně oficiální překlad.
Zdroj: portal.justice.cz/.../...
Rozhodnutí o přijatelnosti znamená, že se těmito body stížnosti bude Soud zabývat meritorně, nikoli, že má stěžovatel pravdu.
Snad najdete kopii rozsudku sám a nebude nyní jako já odkázán na opatrné prohlášení MSS a zvláštní neoficiální překlad.
Paní Fialová za svoje nerespektování rozsudku navíc dostala pro děti odškodnění. To je stav v ČR. Peníze za nerespektování rozsudku, žádné vězení, maximálně směšná pokuta.
Formulace skutkové věty, kolem které se celé trestní řízení (bez ohledu na to, jestli "velké", tj. soudní, "malé", tj. správní, či nyní kárné) točí, tj. přesné vymezení předmětu řízení, má fatální dopad na výsledek, tj., je-li formulována nedostatečně, nebo zcela špatně, tak i zjevně vinný činec může být shledán nevinným, neboť skutek, o kterém se řízení vede, není tr.činem (přestupkem, jiným správním deliktem, kárným proviněním ...).
Kárná žalobkyně kladla kárně obv.zavinu pouze skutečnosti stran jeho zatčení, zcela opominula rámec celého tr.stíhání, respektive, rámec řízení před soudem prvé stolice, i když, jak vyplývá nejen ze zveřejněného zvukového záznamu, ale i z podkladů, které jsem si k věci vyžádal, i z něj bylo lze vyvodit tzv. zneužití práva ze strany soudce Lázny.
Skutek musí být, samozřejmě, velmi pečlivě konstruován tak, aby předmět tr.řízení byl onen příkaz k zatčení, u kterého je dodržena objektivní i subjektivní preklusní lhůta, ale aby byl tento skutek popsán tak, že předchozí drobné "ústrky" k němu směřovaly, tj., sloužily jako nepřímé důkazní prostředky k prokázání toho, že příkaz k zatčení byl projevem libovůle, jež nesměřoval k žádnému, ústavně konformnímu a zákonem předpokládanému, legitimnímu cíli.
I přes to se domnívám, že skutek označený v kárném návrhu je kárným proviněním, a že kárně obviněnému bylo prokázání skutku prokázáno. Ale to je pouze mé hodnocení toho, co jsem slyšel, protože osobně považuji obhajobu obv.Lázny za účelovou (i když si ale s jistotou materiální pravdy nejsem zcela jist, není-li jen takový ignorant).
Nelze však senátu vyčítat, že věc posoudil jinak. Máme takové soudce, jaké nám soudruzi presidenti jmenovali.
Máme jen takové soudce, s jakými se smíříme a necháváme si to mlčky líbit... Tedy, alespoň mnozí z nás.
Fiala dělá obstrukce: ono sice na něho spadlo letadlo a byl dva roky v komatu, ale podle znaleckého posudku se mohl i tak HL zúčastnit (že na lůžku, a že nevnímá? jenom dobře, alespoň bude konečně obhajoba součástí obžaloby), a stejně, i kdyby nemohl, je to od Fialy účelové, protože on věděl, že tam to letadlo spadne a schválně na to čekal.
Mám pokračovat? Ta účelovost celé obhajoby je do očí bijící, a zejména se obv.Lázna nachytal na účelovosti, když byl dotázán předsedou kár.senátu, zda-li při rozhodování o vazbě (po zatčení) uvedl obv.Fiala nové skutečnosti. Ne, ale mluvil tak, že mu uvěřil.
Jestli tohle všechno nevidí, nemají tam co dělat.
Ovšem v jiných občanských případech obzvláště při účelové kriminalizaci občanů a občanských aktivistů obhajoba je naprosto pravdivá a ne účelová. Jenomže spravedlivého a osvobuzujícího rozsudku se účelové obžalovaný domůže vždy až u vyšších soudů, které se pod zločin prvoinstančních soudů nepodepíšou. Ovšem cíl popotahování a vyčerpávání občana a kriminalizace ze strany soudů, policie a státního zastupitelství byl dosažen.
No, osobně jsem zvědav na důvody kárného rozhodnutí, jsem přesvědčen, že bude nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů skutkových.
Ibaže si myslím, že tu ešte dôležitejšiu úlohu zohráva "profesionálna" solidarita, podobná tej u lekárov, policajtov...
Zajímavý slovník - prakticky stejný jako měl ten gauner Zelenka na soudě - a asi i stejný druh vzdělání, ne ? Bez interpunkce, bez znalostí češtiny, zato - se znalostí práva, že ?
Zajímavé na tom je hlavně to, že všichni ostatní viděli a slyšeli precizní právnický výkon, který protistrana (tedy estébáci Zelenka s Bláznou) nebyla schopna v ničem ani zpochybnit, natož vyvrátit. Díky podpoře senátu to sice vyhráli po psychologické stránce, jež se nakonec ukázala být rozhodující, ale po právní si ani neškrtli. Pro právníky a soudce dosti hubený výsledek. Výsledek,který by byl vítězstvím zcela jistě pro jistého neprávníka, jenž jim oběma tolik pije krev - ale pro ně je to spíše ostuda. STejně jako pro senát, který na takové jednání slyší.
mirek vorlický
Začnu precedentem.
De lege lata je v českém právu precedentem jen každé rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, neboť, každé rozhodnutí Ústavního sodu České republiky (dále také "ÚS") je závazné pro všechny, neboť takto je to zakotveno pod ustanovením čl.89 odst.2 Ústavy.
Proto, jedině u rozhodnutí (nálezů a usnesení) ÚS platí, že jsou precedentem, neboť jejich enunciátem je povinen se řídit každý, nikoli jen strany sporu. Platí u nich tedy tzv. formální obecná závaznost, to jest, řídí se jimi v obdobných případech všichni, nebo by tak alespoň činit měli, neboť se, právě v mezích citovaného znění Ústavy, jedná o autoritativní pramen práva (je součástí českého Rule of Law).
Precedentem je také každé rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, neboť je kogentní podle ustanovení čl.10 Ústavy, ve spojení s ustanovením čl.46 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
V mezích ustanovení čl.10 Ústavy jsou také precedentem rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora), jehož součástí je také Tribunál před Lisabonskou smlouvou (nazývá se "Soud prvního stupně", Tribunál Evropské unie).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republika (dále také "NS") a Nejvyššího správního soudu České republiky (dále také "NSS") precedentem v pravém slova smyslu není, to jest, nejedná se o precedent, jak jej chápe common law, Ústava Spojených států Amerických etc. Rozdíl je, stručně řečeno, v tom, že zatímco v angloamerickém právu jsou soudy nižších stolic rozhodnutím Nejvyššího soudu (a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, v letech 1966 až 2009, na místo toho rozhodnutím Sněmovny lordů), vázány, české obecné soudy, tj., v obecném soudnictví soud okresní, krajský a vrchní, a ve správním soudnictví specialisovaný senát / jedinný soudce soudu krajského, se smí od judikatury NS a NSS odchýlit. Dochází k tomu zpravidla, shledají-li judikaturu NS nebo NSS obsoletní, ale i v jiných případech.
Rozebrat to do všech podrobností tady nelze, to je na hodně dlouho.
Obecně platí, že rozsudek NSS je pro specialisované senáty / jedinné soudce krajských soudů závazný, a rovněž je závazný i pro samotný NSS. Dospěje-li tříčlený senát NSS k právnímu názoru, že o věci rozhodne odlišně, než jak již tříčlenný senát NSS rozhodnul dříve, ex lege je povinován delegovat věc rozšířenému senátu NSS, jenž jako předběžnou otázku posoudí, jest-li k tomu dobrý důvod. Shledá-li, že není, rozhodne, že stávající právní názor zůstane závazným, a tímto rozhodnutím je tříčlenný senát NSS dále vázán. V právním řádu to najdete pod ustanovením §§ 17 a 18 soudního řádu správního.
De facto obdobná procedura se týká i NS: podřízené soudy i samotný NS je jednou vysloveným právním názorem vázán, dospěje-li tříčlenný senát k názoru odlišnému, deleguje věc, jako předběžnou otázku, velkému senátu, až na zákonem stanovené výjimky. V právním řádu to najdete pod ustanovením § 20 zákona o soudech a soudcích.
Například NSS judikoval, že se smí specialisovaný senát / jedinný soudce soudu krajského od jeho právního názoru odchýlit, shledá-li pro takový postup dobré důvody, jež přezkoumatelným způsobem odůvodní.
A dostáváme se ke stanoviskům.
Oba soudy, NS i NSS, mají právo vydávat ve věcech, u nichž to uznají za dobré, stanoviska. NSS tak činí v mezích ustanovení § 19 s. ř. s., NS v mezích ustanovení § 15 z. s. s.
Obecně je stanovisko velkého / rozšířeného senátu, které má váhu precedentu rozšířeného senátu / velkého senátu, jako by rozhodoval na základě delegace věci běžným senátem, není však vyvoláno aktuálně probíhajícím právním sporem, ale zcela mimo něj, a to na základě rozhodnutí obecného soudu nižší stolice, které není řádným procesním postupem (stížnost kassační, dovolání, stížnost pro porušení zákona ...) přezkoumáno, ale je vydáno na základě názoru toho kterého nejvyššího soudu, že je tak dobré učinit, aby tím byla sjednocena rozhodovací praxe soudů nižších stolic.
Toto pojetí je částečně narušeno ustanovením § 99 odst. 1 OSŘ a zejména se tak stane ustanovením § 13 ObčZ/2012, které posiluje význam precedentů (nominativ je precedens, pane Vorlický!).
Ústava je přece, podle zásady lex superior derogat inferiori, o. s. ř. nadřazena, a dospěje-li soudce k závěru, že právní názor NS je in causa obsoletní, nepřiléhavý etc., ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. může zcela pominout.
To by musela být vázanost právním názorem zakotvena ex constitutione, pak by to bylo něco zcela jiného.
Děkuji za reakci. Je-li obecně význam (z právního hlediska) slova PRECEDENT chápán v česku jak popisujete, pak je chápán jinak než v anglosaském právu. Tam PRECEDENT je Rozsudek soudu, který slouží jako pravidlo pro rozhodování následujích podobných případů. Rozhodně se netýká nové problematiky, naopak problematiky, v které bylo již rozhodnuto (PRECEDENT = něco, co již bylo a co ovlivňuje podobnou situaci později).
Znamená-li STANOVISKO v česku to, co píšete, pak to se slovem PRECEDENT nemá nic společného, zejména neomezuje-li STANOVISKO rozhodnutí (ta) nižších soudů. Není-li pravomoc nižších soudů omezena vyšším soudem, pak v tom nevidím žádnou právní jistotu, naopak.
Ani s demokracií nemá jedno nebo druhé nic společného. U soudu se nerozhoduje podle zásad demokracie, ale podle (aspoň by mělo) zásad spravedlnosti a práva.
mv
pan Pecina
Mám STANOVISKO Kinský chápat tak, že okresní soudy majetek Kinskému vydávaly, Ústavní soud si z čista jasna řekl, tak to tedy ne, vydal STANOVISKO Kinský:
"Kinskému se žádný majetek vracet nebude." ?
(dostal Kinský aspoň ten majetek, který mu byl okresním soudem přiznán, než ÚS vydal STANOVISKO?)
Anon
Ano, problém v česku spočívá v tom, že NĚCO může znamenat NE, ale i ANO. PRECEDENT v česku není, ale je tu STANOVISKO, jehož právní argumentací se nižší soudy OBVYKLE (tedy ne vždy!) řídí. Rozhodnutí nalézacího soudu se STANOVISKEM dovolacího soudu nemusí řídit a bude pak zrušeno - a co potom, to začne vše znova? Tomu se říká právní jistota?
STANOVISKEM se ale nemusí řídit nižší soudy, ale musí vysvětlit proč. Takže Rozhodnutí nalézacích soudů bude zrušeno, ale Rozhodnutí nižších soudů ne a nižší soud může říci: "Dejte si své STANOVISKO za klobouk, my jsme jiného názoru."? Co potom? (Bylo to takto i za komunistického režimu?)
DEMOKRACIE
Já se domnívám, že toto slovo do soudní síně vůbec nepatří. Tudíž demokratičnost/nedemokratičnost je pro právní řízení jedno a to samé a ve stejnou dobu nic.
Ještě ke Kinskému:
Kinskému zůstalo právo se soudit - když zrovna neměl co dělat, však s tím, že Ústavní soud stanovil, aby nic nevysoudil. Nebo vlastně, jak píšete, nižší soudy STANOVISKO mohly ignorovat a majetek mu mohly vracet, ale nevracely takže Kinský nedostal nic?
Soudce slibuje, že bude soudit dle svého nej svědomí a vědomí a v souladu se zákonem. STANOVISKO určitě není zákon (nebo je?), před STANOVISKEM soudci majetek vraceli, pak ne. Nabízí se otázka zda soudci z lenosti či strachu opustili svoji povinnost soudit dle svého nej svědomí a vědomí a soudili s tím, co jim nařídili soudci vyšší. Jaký význam potom má okresní soud? Tak "soudit" by dokázal i žák základní školy. Moc z toho nejsem moudrý.
mv
V demokracii rozhoduje většina, v republice rozhoduje většina v mezích platného práva.
Platné právo nejsou pouze zákony, jak si mnozí myslí. Platné právo tvoří historické kontinuum, mezi které patří spousta přirozených práv. Většina z nich je dnes chráněna mezinárodním právem, třeba Evropskou Úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech etc.
V mezích vnitrostátního práva konstitučního je to pak zejména Ústava a Listina základních práv a svobod.
Oněch "přirozených práv" je velká spousta, pouze vypsat je tady by zabralo moře času. Obecný problém je, že většina vlád nechce přirozená práva, ať již pod jakoukoli záminkou, akceptovat, a platí, že čím více je režim dále od liberalismu, tím více přirozených práv potlačuje.
Pro příklad uveďme, že přirozené právo je právo na sebeobranu, včetně práva nabýt do vlastnictví, držet a nosit palnou zbraň pro tento dobrý důvod (včetně open carry, tedy viditelného nošení), bez dalších potřebných formalit, výjma těch, které jsou nezbytně nutné k ochraně společnosti, tedy třeba k ověření toho, zda osoba, která tak chce činit, neužila v minulosti palnou zbraň ke spáchání násilné trestné činnosti. Logicky pak z tohoto práva vyplývá i právo vlastnit a nosit chladné a neletální zbraně. Teďka si projdětě právní řády státu Evropy a sám si porovnejte, kolik z nich toto přirozené právo ctí.
Jedním z přirozených, nezadatelných a nezcizitelných práv je, že každý má právo na to, aby mohl vyvolat řízení o jakémkoli jeho sporu ve věci majetkové, osobnostní, ve věci, kde jeho práva potlačuje stát (např. ve správní věci), či o jakémkoli trestním obvinění proti němu rozhodnul soud, jež byl na základě zákona zřízen dříve, než se stal předmět řízení, tato jeho věcná i místní příslušnost je dána zákonem, a zákon musí dbát bedlivě na to, aby byla zaručena nezávislost soudců v tomto sporu, to jest, aby byli zcela odděleni od moci výkonné a moci zákonodárné. Základním přirozeným právem, které pochází již od otců zakladatelů a první Francouzské republiky také je, že toto řízení má být bezplatné, aby měl k takovému soudnímu řízení přístup každý bez rozdílu majetku, a že zákon musí bedlivě dbát na to, aby k němu měli přístup všichni, a to bez rozdílu národnosti, rasy, či barvy pleti, náboženského, filosofického, politického či jiného smýšlení nebo vyznání, původu, rodu, majetku, politického či jiného veřejného nebo obdobného postavení.
Přirozeným právem pak je očekávat, že o závažnějším sporu rozhodne více soudců, a že o výsledku budou hlasovat veřejně, a nebo porota, která je složena náhodným losem z ctihodných a obecně vážených občanů, u kterých má však každá ze stran právo veta, jež nemusí odůvodňovat dobrými důvody.
Přirozeným právem pak je očekávat, že výše popsaný tribunál se bude sporem zabývat v plné jurisdikci, bude přezkoumávat všechny podklady, důkazy, ať již listinné, či jiné, že každé svědectví proběhne před tímto tribunálem, že každá ze stran smí svědka předvolat a vyslechnout, a to i tzv. křížovým výslechem, konfrontovat jej s důkazy, a žádat vysvětlení.
Přirozeným právem pak je očekávat, že všechny tyto důkazy tribunál bude hodnotit, a že toto hodnocení vtělí v ratio decidendi svého nálezu, a že tento nález vyhlásí ústně před přítomností stran, a že jej i ústně odůvodní, a žádá-li o to kterákoli ze stran, bude tento nález i písemně zdělán, a písemně podrobně odůvodněn. A že odůvodnění bude přesvědčivé, hmotně i formálně správné. A že tribunál nepřipustí, aby byl u něj vzat jako podklad pro rozhodnutí, či byl proveden důkaz čímkoli, co bylo provedeno v rozporu s obecným i platným právem, zejména co bylo získáno jakýmkoli donucením, byť i jen lstí, tedy, že tribunál rozhodne sine ira et studio, v souladu se zásadou fiat iustitiam, pereat mundus et ruat caelum.
Těch základních přirozených práv kolem soudu je mnohem víc, tohle je jenom základ.
Ale tím, že celý výše popsaný, právem očekávatelný, postup nahradíme nějakým jiným principem v duchu prokurátorského principu sovětského typu, za což přijímání stanoviska bez důvodných pochybností označit lze, nebude přirozenému právu na soudní ochranu zadost učiněno.
Neboť problém onoho stanoviska je v tom, že je přijímán v rozporu s výše popsaným principem, zejména bez slyšení stran, bez možnosti hájit svá práva etc. etc. etc.
Je těžké tohle vysvětlovat v národu, který je tak těžce poznamenán čtyřiceti lety vlády mrzké núzy, opřené o doktrínu jedné strany, která musela všechno vědět a o všem rozhodovat, a všechno řídit.
Pane Vorlický, demokracie, liberální demokratický republikanismus, má s právem na spravedlivý proces hodně společného. Až republika odstranila, alespoň tedy formálně, když už k faktickému uskutečnění nikde nedošlo, všechny rozdíly před soudem, zavedla absolutní rovnost stran, rovnost důkazů etc. To se nedá vysvětlit na páru stranách, to chce hlubší historické, filosofické a právnické znalosti a vhled do věci.
Je snadnější oponovat, než souhlasit, teď, když je venku hezky, jde obojí hůř. Nenašel jsem nic, čemu bych oponoval, byť Váš příspěvek je dlouhý.
Jsem zastáncem demokracie, byl jsem špatně pochopen. Je správné, že soudní řízení probíhají v demokratickém rámci, samotné soudní řízení však s demokracií nic společného nemá.
Příklad, i demokracie potřebuje svoji armádu. Určitě se mnou budete souhlasit, že proti nepříteli nelze bojovat armádou postavenou na demokracii. Maximálně si mužstvo zvolí svého velitele, toho však pak musí bezpodmínečně poslouchat.
Proti ohrožení spravedlnosti a práva, si společnost demokraticky volí postup, jakým obě bude chránit. Tak jako voják se vzdává práva na svůj život, tak odsouzený občan se vzdává svého práva protestu proti trestu soudem a v tom již žádnou demokracii také nevidím, jde o to, aby byla vidět spravedlnost, právo a následný pořádek.
mv
Republika přinesla třeba to, že každý občan, bez ohledu na rasu, národnost, barvu pleti, původ, rodové či jiné kořeny ... (nechce se mi to všechno vypisovat), může být plukovníkem, pokud má příslušné vzdělání a dosahuje příslušných kvalit, ne, že plukovníkem je dědičný šlechtic, který šilhá, má šedý zákal, ploché nozy, neslyší na jedno ucho a má křivici (to je samozřejmě hodně ad absurdum).
Pokud by se politika nijak soudního systému nedotýkala, máme pořád, a ve všem, inkvisiční proces.
Ony dva, relativně dlouhé, příspěvky, se týkaly příspěvku "Anonymní 29. června 2013 8:45", pro Vás byl určen pouze onen poslední odstavec, který začíná "Pane Vorlický...".
Omlouvám se, já vždycky kliknu "odpovědět" a ta odpověď je pak někde jinde než jsem chtěl, tak teďka už tam píšu přesně komu, a k jakému příspěvku, můj příspěvek určen jest.
Situaci chápete správě, precedent je rozhodnutí soudu jež se má aplikovat na totožné případy. V kontinentálním systému práva právo precedenční není, lze však spekulovat, že rozhodnutí NS ČR a NSS ČR (stejně tak i stanoviska) mají pseudoprecedenční povahu, neboť právě v nich obsaženou právní argumentací se nižší soudy obvykle řídí. Z jednoduchého důvodu, protože pokud se věc dostane až před dovolací soud, tak pokud rozhodnutí dovolacích soudů nerespektují, tak bude rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno, čímž právě přispívá k právní jistotě účastníků. (Není sice závazné pro nižší soudy, ale ty se s ním musí vypořádat, což většinou "neriskují".)
Pokud jde o námitku nedemokratičnosti stanovisek, s tím nemohu souhlasit, neboť se jedná pouze o vyslovený právní názor, nalézací soudy nikterak neomezuje v rozhodovací činnosti s výhradou výše uvedeného.
ad Tomáš Pecina29. června 2013 13:17
Rozhodnutí ÚS nikterak nezkrátilo Kinského na jeho právu soudit se, pouze byl v něm vysloven právní názor, jenž byl respektován obecnými soudy, ale nezbavil žalobce práva se soudit před obecnými soudy.
Neboť takové stanovisko bez dalšího znamená, že všichni soudcové Ústavního soudu, kteří se na něm podíleli, jsou pak vyloučeni z přezkumu zákonnosti tohoto obecného soudnictví.
Kdo má pak o ústavnosti rozhodnout, když celý Ústavní soud je vyloučen?
To je tak těžké pochopit, že vyšší stolice nesmí jakkoli zasahovat do rozhodovací činnosti stolice nižší, ledaže se tak děje na základě opravného prostředku stranou v mezích platného práva do příslušného rozhodnutí opověděného, a až ve chvíli, kdy je ono rozhodnutí vydáno a (nikoli celá právní věc, ale věc, do níž opravný prostředek směřuje) právní pře ukončena?
Tím je popíráno přirozené, konstitučně i zákonem subsumované, právo na zákonného soudce!
Proč by měl být celý soud vyloučen? Rozhodnutí v neprospěch neznamená vyloučení, resp. podjatost soudce. Existuje poměrně rozsáhlá judikatura na téma práva účastníka na úspěch u soudu. Zkráceně, že účastník nemá předem dané právo vyhrát u soudu, ale na řádné projednání jeho věci.
K druhé námitce, pokud vynechám ÚS, neboť ten není součástí soustavy obecných soudů, tak to co jste uvedl, se neděje. Ani stanoviska velkých senátů, či kolegií NS a NSS, nezasahují do rozhodovací činnosti, pouze korigují rozdílnou rozhodovací praxi soudů, ale fakticky nikterak nemění vydaná rozhodnutí.
Já, prostě a jednoduše, vidím problém v tom, když soud vyšší instance (chápejte to obecně, já netvrdím, že ústavní soud je jakkoli soudům obecným nadřízen) zasahuje do rozhodovací činnosti soudu nižší instance jinak, než rozhodnutím na základě opravného prostředku.
A přijetí stanoviska Pléna ÚS jako jiný zásah vnímám.
Zdravím, pane Šudák,
pro zjednodušení problému navrhuji se zabývat situací tak jak je jen v ČR a jak jsou cizí pojmy v ČR chápány. Dále navrhuji cizí pojmy spíše vůbec nepoužívat, a to proto, že jsou často neprávně chápany a jejich používání vede jen k umocňování zmatků.
PRECEDENT
se používá pro určité situace v anglosaském právu a v českém právu je, jak začíná být zřejmé, chápán jinak. Nechejme tedy slovo PRECEDENT býti.
čl.89 Ústavy
o žádném PRECEDENTU nemluví, nelze tedy tvrdit, že vykonatelné rozhodnutí, VR, je PRECEDENT (nb, nemluví ani o stanovisku). Tak jak článku rozumím, VR je vlastně zákon (což je absurdní). PRECEDENT, jak správně píšete, se vztahuje pouze na strany sporu, který vykazuje známky sporu, který dal vznik PRECEDENTu.
Co se týče v ČR STANOVISEK nebo ROZHODNUTÍ soudů, která jsou pro nižší soudy závazná/nezávazná:
Ze zde probíhající debaty je mi zřejmé, že nikdo neví jakou přesnou roli by STANOVISKO mělo hrát a v jaký okamžik, a co vlastně STANOVISKO je (rozhodně o něm není v čl.89 ani zmínky). Logicky není tedy možné na toto téma rozvinout smysluplnou debatu.
Další skutečnost, která prakticky znemožňuje vést v těchto věcech užitečnou debatu s cílem praktického závěru, je fakt, že neexistuje čistá hierarchie soudů. Mělo by to být jako v kartách, sedmička nejnižší, ese vše přebíjí. Tady jsou nejvyšší soudy dva, pak je tu ještě jeden nad nimi, Ústavní, ale ne ve všem. Toto lze rozvinout, ale ať si každý udělá úsudek sám. Každý spor, dle své důležitosti má být započat na nějaké úrovni a pak, nastane-li potřeba, k soudu vyššímu, který svým ROHODNUTÍM nahradí Rozhodnutí soudu nižšího nebo jej potvrdí. V každém případě věc skončí u nejvyššího soudu.
Ještě k Vašemu: "...NS a NSS soudy mají právo vydávat ve věcech stanoviska...".
To, co píšete je přece absurdní! V zájmu spravedlnosti a práva nemůže nikdo úkolovat soudy jinak než zákonem, a již vůbec ne tak, že jim bude říkat (kdo jim dává Vámi zmíněné právo?), zda smějí nebo nesmějí vydávat stanoviska. To je přece na soudu jak bude rozhodovat a jaké stanovisko nebo usnesení použije. Co se počítá, je soudní Rozsudek dosažený veřejně, tak aby bylo vidět, že spravedlnost a právo je dodržováno. Koho zajímají stanoviska, usnesení a já nevím co ještě?
mv
PS
není třeba moje poznámky brát jako pokus, abych rozuměl jak funguje české právo. Již nemám takové ambice. Sleduji co se zde děje, porovnám to se systémem, kterému jsem byl X let vystaven jinde, a upozorňuji na zdejší nedostatky, o kterých se domnívám, že zde jsou.
Dobrý den, pane Vorlický.
Původně jsem Vám napsal, že vše, na co se ptáte jsem již zodpověděl, a že už nevím, co bych Vám ještě doplnil. Pak jsem ale svůj závěr přehodnotil, a myslím, že ještě je, čím bych přispěl.
Nezlobte se, prosím, na mne, ale myslím, že nedostatečně nebo špatně rozumíte tomu, co jsem Vám napsal. Pokusím se to vysvětlit na příkladu:
Nejvyšší správní soud (dále také "kassační soud") judikoval, a judikuje opakovaně, že na správní trestání se obecně vztahují základní principy trestního práva hmotného a procesního. Pro zjednodušení se budeme dále zabývat jenom přestupky.
Výše popsaný princip lze, zjednodušeně, vyložit asi takto: v případě, že zákon přestupkový, správní řád, či jiný právní předpis, jež se vztahuje na správní řízení o přestupku, neřeší příslušnou problematiku, a nebo jí řeší způsobem jež je s obecnými zásadami tr.práva hmotného, či procesního, neslučitelný e ratione materiae, užije se per analogiam příslušné ustanovení tr.řádu/tr.zákoníku, které na tu danou oblast nejpřiléhavěji dopadá, po případě, přímo tr.právo hmotné, nebo tr.právo procesní.
Tento právní názor je již "posvěcen" soudem ústavním (nález sp. zn. II.ÚS 82/07 ze dne 17. ledna 2008).
Avšak, výklad toho, co kdo chápe jako problém, jež by měl být řešen analogií tr.práva, je velmi subjektivní.
Máme například opakovaně judikováno soudem kassačním, že není možné v odvolacím řízení aplikovat ustanovení správního řádu, že v něm nelze namítat nové skutečnosti, mohly-li být namítány před správním orgánem prvé stolice. Tohle je obecně respektováno.
Máme ale aplikaci více "spornou", proč si vysvětlíme.
Příklad: soud kassační judikoval v rozsudku čj. 4 As 4/2007 - 46 ze dne 4. října 2007, že ustanovení § 74 odst.1 zákona přestupkového kumuluje v sobě nejen právo na to, aby o přestupku proběhlo ústní jednání, ale rovněž právo na to, aby při tomto ústním jednání bylo ústně vyhlášeno rozhodnutí (obdobně jako se vyhlašuje rozsudek v tr.řízení). V případě, že se obviněný, ať řádně předvolán, ku správnímu orgánu nedostaví, tento ústní jednání v jeho nepřítomnosti provede, ale nerozhodne a rozhodne třeba druhý den nebo za týden, je povinen na tento den nařídit ústní jednání a obviněného k němu předvolat, jinak je jeho rozhodnutí zmatečné.
Tento právní názor považuji za sporný z jednoho jednoduchého důvodu: s ohledem na nároky, jaké klade platné právo na úředníky, kteří v prvé stolici o přestupku jednají a rozhodují, nelze důvodně presumovat, že jejich mozek bude s to vůbec vyřešit problém, když jim dojde třeba druhý den omluva (autoremedura), a vůbec, tohle prostě nejsou schopní administrativně zvládnout.
Proto se tomuto právnímu názoru "přestupkáři" všemocně vzpírají a brání (viz. např. prestupky.blogspot.cz/.../...).
A nyní se pokusím vysvětlit onen rozdíl:
Pokud se nebude správní orgán / krajský soud, při své rozhodovací činnosti, řídit zásadou analogické aplikace zásad tr.práva, v odůvodnění opravného prostředku uvedu, v čem spatřuji, že tuto zásadu porušil, odkážu se na nález ústavního soudu, ustanovení čl.89 odst.2 Ústavy, a de facto na to, že tímto nálezem byl rozhodující vázán, nerespektoval jej, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Pokud však půjde o ten okamžik vydání rozhodnutí, budu nucen, i když se odkážu na judikaturu a její závaznost, protože před rozšířeným senátem tato věc nebyla, argumentovat, proč není dobrý důvod se touto judikaturou neřídit.
I kdyby byla věc před rozšířeným senátem, jeho usnesení je, jako precedens, závazné toliko pro soud kassační, ustanovení § 12 odst. 1 s. ř. s. není natolik přesným, aby zavazovalo krajský soud, či dokonce správní orgány.
V tom je ten rozdíl: právním názorem vysloveným soudem ústavním je povinen se řídit každý, právním názorem vysloveným soudem kassačním soud kassační, dospěje-li k jinému nézoru, deleguje věc rozšířenému senátu, jehož rozhodnutím je vázán.
Proto rozhodnutí NS a NSS nejsou precedentem v pravém slova smyslu, kdežto rozhodnutí soudu ústavního ano.
Aniž bych chtěl oponovat panu Šudákovi, jeho znalosti jsou obdivuhodné, v takovém rozsahu jako on jsem to znal naposledy u zkoušek. Pokud jde o námitku, že stanoviska si vydávají NS a NSS ČR libovolně, není opodstatněná, neboť zákon přesně stanoví, kdy má být věc, či problematika předložena k zaujmutí stanoviska, blíže bych odkázal na jeden z komentářů pana Šudáka.
Zoufale se snažím, abych nedělal chyby, alas...v mém příspěvku výše, 30.6.13, 16:46, 1.odstavec, ne: neprávně chápány, ale nesprávně. Pak ne: ese, ale eso, jako v kartách. Tak.
Mám tu výhodu/nevýhodu, že zde nikoho neznám. Reaguji tedy jen na texty.
Libovolná stanoviska NS a NSS
Vypadá to, že mne Anonymní z 16:35 nepochopil. Chtěl jsem říci toto: Moc soudní odvozuje svoji moc z Ústavy. Neboť soudy nám sdělují, co zákony znamenají (to je TA jejich moc), bylo by absurdní soudy nějak omezovat zákony, protože soud rozhodne, co omezení znamená - může rozhodnout, že to neznamená nic! Omezovat činnost soudů, nebo jinak jim nařizovat co mají dělat, jim povolovat způsob jejich práce, jinak než ústavními zákony (které navíc musejí být v souladu se stávající ústavou, o čemž zase rozhodují jen soudy) postrádá veškerou logiku. Jediné, co zákonodárce může udělat, když nechce, aby řidič byl trestán za překročení 50km limitu v obci, je zvýšení limitu. Nic jiného v právním státě neexistuje.
Když jsem v 14:46 psal, že nikdo nemůže úkolovat soudy jinak než zákonem, měl jsem na mysli obecné zákony, které platí pro nás všechny, stejně jako pro soudy. Soud má však "výhodu" v tom, že rozhodne, co zákon znamená.
V jednoduchých případech, kdy zákon stanoví, že překročení 50km rychlosti v obci je porušení zákona, by soudce musel být slabomyslný, aby mne neshledal vinným z porušení zákona, když mi protistrana před ním dokáže, že jsem jel rychleji. Takovým zákonem se soudce musí řídit, když rozhoduje, stejně jako já, když řídím vozidlo.
Soudce se vždy musí řídit takovým obecným zákonem, a to i v situaci, která je méně jasná. Nejasnost situace může způsobit napadnutelný Rosudek a vyšší soud by měl buď Rozsudek potvrdit, nebo zvrátit a takto by měl každý případ postupovat (ne se vracet), až se dostane k soudu nejvyššímu, což by měl být Ústavní soud. Když se věc dostane až před nejvyšší soud nastává situace, kdy soud svým rozhodnutím může vytvořit již zmíněný PRECEDENT.
Takže říkat soudům zákonem, kdy k problematice mají nebo smí zaujmout stanovisko, považuji za nepatřičné - konečně soudy to mohou ignorovat, tím, že řeknou "pleju len". Zaujmou stanovisko, až ho zaujmou. Navíc se domnívám, že úkolem soudů není zaujímání stanovisek, ale vydávání rozsudků.
Celý vtip demokracie spočívá v tom, že všechny tři moci si jsou vědomi své moci, ale i moci ostatních dvou mocí, že je uznávají, a hlavně, že v rámci své moci mají své důležité povinnosti, které se zavázaly plnit.
mv
PS, kde najdu Šudákův komentář, který máte na mysli?
Pak se domnívám, že by bylo dobré, kdyby se Anonym označil aspoň AK, nebo TU, a tak.
Jestliže je nejvyšší rychlost 50 km/h, a je Vám prokázáno, že jste jel rychlostí 51 km/h, porušil jste zákon, a každému soudu nezbude, než toto faktum konstatovat a vzít za prokázané.
Vy, a nyní Vás musím opět odkázat na trestní právo hmotné a hmotné právo občanskoprávní, nechápete rozdíl mezi pouhým porušením platného práva, mezi civilním deliktem a mezi trestným činem.
Pokud prokazatelně pojedete rychlostí 51 km/h, porušil jste zákon. Ve chvíli, kdy dojde například k nehodovému ději, a je prokázáno, že existuje nexus causalis (příčinná souvislost) mezi skutečností, že jste jel rychlostí 51 km/h a došlo k nehodovému ději, odpovídáte za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Pokud ne, z pohledu práva občanskoprávního není toto Vaše porušení platného práva relevantní, neboť se jedná o tzv. jiné nevhodné chování (je to jenom příklad, můžete tím, samozřejmě, zasáhnout do práva jiného i jinak).
Pokud prokazatelně pojedete rychlostí 51 km/h, a budete obviněn z trestného činu (to, že jej positivní právo tohoto státu chápe jako přestupek, na věci nic nemění), bude muset ten, kdo Vás z něj žaluje (tj. správní orgán v inkvisičním řízení) prokázat nejen tu skutečnost, že jste jel rychlostí 51 km/h, ale že jste tím porušil statek chráněný kogentní dikcí příslušného trestního ustanovení, tedy například, že jste tím někoho omezil, či ohrozil (opět, je to příklad, těch relevantních statků může být mnohem více). Pokud nic z toho neshledá, jednání není trestným činem, neboť sice vykazuje formální znaky tr.činu (tj.,je jako takový v příslušném právním ustanovení zakotveno), ale postrádá znaky materiální (tj.,že je nebezpečné pro společnost).
Co na tomto pořád nechápete?
omezuji Vaše právo umisťovat na tento blog komentáře na jeden komentář za tři dny, počítáno od půlnoci do půlnoci. Pokud nedokážete sám rozpoznat, že ostatní svými četnými laickými texty jen obtěžujete a k debatě nijak nepřispíváte, nezbývá než vám to sdělit tímto explicitním způsobem.
RSS kanál komentářů k tomuto článku