Zajímavá debata k případu bývalého autobusáka a současného profesionální vězně Romana Smetany se rozvinula na Jiném právu ([1], [2]). Přestože jsme o smetanovské sáze na tomto blogu již psali, stalo se tak v době, kdy ještě nebylo o stížnosti pro porušení zákona podané v kreslířův prospěch rozhodnuto. Nyní Nejvyšší soud svým usnesením o návrhu ministra Pospíšila rozhodl a jeho judikát, který se z hlediska kvality rozhodně nestane perlou české jurisprudence, citovatelnou i po desetiletích, staví Smetanův případ do poněkud jiného světla, než ve kterém byl dosud komentován a vykládán.

Nejvyšší soud uvedl, že u Smetanovy soudkyně Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. To je ovšem značně odvážné tvrzení: manžel osoby, jíž se trestný čin dotýká, ať přímo jako objektu pachatelova uměleckého zájmu nebo nepřímo jako významného regionálního představitele politické strany, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozená, má k věci i ke straně řízení poměr přinejmenším ne zcela neutrální, který rozhodně nelze odbýt takto lakonickým a povšechným závěrem, který navíc není přesvědčivě odůvodněn: soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu. Další jeho úvahy týkající se hypothetického vztahu Langerové k potykadlovaným plakátům jiné politické strany pak svou úrovní vůbec nejsou tohoto soudu hodny.

Pozoruhodná a nejvíce kontoversí vzbuzující je pasáž rozhodnutí týkající se faktu, že sám Smetana námitku podjatosti nevznesl, ač byl na vztah M. Langerové k politiku Langerovi soudem výslovně upozorněn. Většina diskutujících na Jiném právu, jak se ukázalo, dosud mentálně dlí v oblasti socialistické zákonnosti, bez větších změn přeživší, i v důsledku personální kontinuity komunistické justice, rok 1989, a proto faktu, že námitka podjatosti nebyla vznesena, nepřikládá žádný význam: od toho, aby rozhodnutí bylo spravedlivé, jsou tu soud a státní zástupce, co činí obžalovaný a jeho případný obhájce, je v zásadě irelevantní, a tak, přestože Smetana neuplatnil procesní prostředek, který měl k disposici, nesmí mu to být na újmu.

Doktrinou státně paternalistického trestního práva odchovaní právníci sice theoreticky vědí o tom, že na straně obviněného se účastní trestního řízení i obhájce, avšak k čemu tam ten člověk v taláru je, jim není jasné, jestliže přece trestní řád v § 2 odst. 5 říká jasně, že orgány činné v trestním řízení objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (což ovšem, jak se často zapomíná, po poslední velké novele TrŘ platí jen pro přípravné řízení; hlavní líčení je kontradiktorní a procesní iniciativa obviněného je v něm esenciální).

Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.

Komentáře   

0 # kocour 2012-11-21 23:34

Přesně. Samotného mne zarazilo, kolik právníků vnímá trestní proces jako nalézání pravdy, kde jsou strany a jejich zástupci jen jaksi mimochodem, a jak málo jej vnímá jako spor o vinu či nevinz, resp. o trest. Kdybych se těch lidí zeptal, proč vlastně slaví Listopad 1989, tak buď nepochopí, nebo se urazí.

0 # gogo 2012-11-22 07:43

Coby laik to beru tak, že cílem procesu by mělo být nalezení pravdy (chcete-li, rekonstrukce) a následné posouzení. Použitou metodou je potom řízený spor mezi dvěma stanami. Jsou ale jistě i jiné metody.
Podle mě tedy, Kocoure, mícháte metodu a cíl.

0 # Guy Peters 2012-11-22 11:43

Je to přesně obráceně. Cílem processu je rozhodnutí sporu. Methodou k tomu je zjištění formální pravdy.

0 # Anonymní 2012-11-23 17:05

Je-li cílem procesu rozhodnutí sporu a metodou k tomu zjištění formální pravdy, pak je zjišťování (formální) pravdy instrumentální. Což o to. Je-li zjištění (nějaké) formální pravdy metodou k dosažení cíle, rozhodnutí sporu, pak vhodným prostředkem nenarušující tuto konstrukci je i ordál. Zhruba tak do Všehrda šlo o všeobecně akceptovatelné řešení, dnes tomu tak z nějakého důvodu není. Tento důvod přitom neleží v logice Vašeho vysvětlení. Pořád mi tam jaksi schází, že společnost si zřizuje (nebo má aspoň tendenci se domnívat, že je to tak) soudy i proto, aby pokud možno rozhodnutí sporu byla vnímána jako maximálně odpovídající převládajícímu pojetí spravedlnosti (toho, co je spravdlivé, a to je to, čemu gogo říká, že se zjistí pravda). Formální pravda přece není jenom jedna možná, jinak by nebylo ani žádné in dubio pro reo nebo de lege lata neposedná přehršel fikcí v civilním procesu. Takže to celé se jen posouvá do otázky jak konkrétně stanovená formální pravda

0 # gogo 2012-11-23 20:33

Díky za reakci, ještě bych tedy něco doplnil.
To, co označuji za pravdu, nemělo být chápáno jako spravedlnost, nýbrž jako (v ideálním případě) návrat v čase spojený s prozkoumáním situace v kontextu. Tj. v reále pak pokus o rekonstrukci. Pokud má soudce pocit, že porozuměl věci v dostatečné míře, může aplikovat aktuální právní předpisy a rozhodnout o vině atd.
Zde je tedy ten rozdíl mezi mnou a Petersem, který nijak neomezuje na základě čeho se má rozhodnutí uskutečnit (jak správě uvádíte, může to být podle jater nebo podle výše úplatku - k rozhodnutí dojde tak jako tak a Peters bude spokojený).
Teprve právě zásada, že rozhodovat se má na základě co možnáí nejvěrnější rekonstrukce dává podle mého mínění základy světské spravedlnosti.
A jaké zvolíme metody, vyplývá z možností a omezení. Lze užít mučení, mohli bychom použít neustálé špehování, stroj času, nebo vyčítání obsahu mozků lidí. V současnosti je převládající metoda taková, že necháváme jednotlivé strany hovořit a přesvědčovat soudce o svém vidění. Různé metody mají různé vlastnoti, omezení a rizika.
Proto jsem zareagoval na kocoura, kdy samozřejmě připouštím, že pro zúčastněné strany jde o spor o vině/nevinně, ale zároveň odmítám bagatelizovat tu pro mě naprosto klíčovou roli soudního řízení, spočívající v nalezení pravdy (provedení rekonstrukce), protože právě na jejím základě je teprve možné rozhodovat v souladu s tím, nač si myslíme, že soudy máme a co považujeme v naší kultuře za spravedlnost.

0 # Tomáš Pecina 2012-11-23 20:41

Co jste popsal, se odborně nazývá zásada materiální pravdy, a ta bývá symptomem toho, že vládne nedemokratický režim. Zájmem demokratického státu není vždy "zjistit pravdu", ale zajistit každému přístup ke spravedlnosti.

0 # gogo 2012-11-23 20:51

A co si představujete pod vaším "zajistit každému přístup ke spravedlnosti" a co je v principu špatného na modelu, který jsem popsal?

0 # Tomáš Pecina 2012-11-23 23:03

Představte si dva modelové příklady (úmyslně zjednodušuji):

1. Zažalujete vydavatele časopisu, který o vás napsal, že jste pedofil. Soudce hledající materiální pravdu váš pošle na znalecké vyšetření, zda je to pravda, soudce, kterému stačí pravda formální, žalobě vyhoví, protože žalovaný své tvrzení neprokázal.

2. Policie vám vthne do bytu a provede bez soudního příkazu domovní prohlídku. Při ní najde ilegální software. Soudce podle materiální pravdy vás odsoudí, protože jste se dopustil trestného činu, a policisté dostanou důtku, soudce, který si vystačí s pravdou formální, vás osvobodí, protože důkazy byly získány nezákonným způsobem.

Co byste raději?

0 # Guy Peters 2012-11-24 14:00

pak je zjišťování (formální) pravdy instrumentální.
Jistě.

pak vhodným prostředkem nenarušující tuto konstrukci je i ordál
Není. Právě proto, že nezjišťujeme materiální pravdu, nemusíme se snažit doprátat, jak přesně to bylo. Pohodlně stačí omezené poznání.

Tento důvod přitom neleží v logice Vašeho vysvětlení.
Ano. Odpovídal jsem na otázku, nikoliv na důvody, proč mučení již není legálním důkazem.

soudy i proto, aby pokud možno rozhodnutí sporu byla vnímána jako maximálně odpovídající převládajícímu pojetí spravedlnosti
O tom není sebemenší spor.

toho, co je spravdlivé, a to je to, čemu gogo říká, že se zjistí pravda
To je právě nesmysl. Pravda <> spravedlnost.

jinak by nebylo ani žádné in dubio pro reo nebo de lege lata neposedná přehršel fikcí v civilním procesu
To je právě formální pravda. V pochybnostech ve prospěch nemá s materiální pravdou vůbec nic společného, to přeci každý vidí úplně na první pohled.

Takže to celé se jen posouvá do otázky jak konkrétně stanovená formální pravda
Jistě. Právě proto je to formální pravda.

0 # Guy Peters 2012-11-24 14:04

To, co označuji za pravdu, nemělo být chápáno jako spravedlnost
To je dobře.

návrat v čase spojený s prozkoumáním situace v kontextu
To v žádném případě ne. Je spravedlivé popravit vraha? Je spravedlivé povolit potraty? Nic z toho nesouvisí s dokazováním, ale toliko s hodnotami.

Peters bude spokojený
Nebudu. Respektování fair pravidel je elementárním předpokladem spravedlnosti. Např.: Budiž slyšena i druhá strana.

0 # Anonymní 2012-11-22 15:17

Ať je to jak chce, pan Smetana přece jen vyhrál a zároveň s ním i občané. Pokud jsem si všimnul, tak jeho příkladem se v posledních volbách řídila spousta jiných a i když rozhodnutí NS vyšlo ještě před volbami, nevšimnul jsem si, že by byl založen team TYKADLA. Ono to formalizované pojetí TČ asi nebude tak úplně pravé ořechové, když ani policajti jej nepoužijí k vylepšení statistik. Schválně jsem je přimaloval na místě pod dohledem kamer a nejdou a nejdou...

0 # Tomáš Pecina 2012-11-22 15:37

Poučení neboli Belehrung, s. Pavlendo: Občan, který maluje tykadla, nezlobí. Více Smetanů, méně Šlégrových a Vandasů!

0 # Anonymní 2012-11-23 20:06

Se domnivam, ze soudni proces neni vylucne o hledani nejake pravdy, to by pak misto soudcu stacili privatni detektivove, nebo podane truth serum a zdrogovany obzalovany prozradi holou pravdu...Nebylo by treba advokatu, jen urednik, co vyhlasi trest.
Soudce, alespon v demokratickem systemu, musi zvazovat dve strany soudniho sporu, jak mu je vysvetleno v soudnim liceni od zalobcu a obhajcu. Jsou to casto dve naprosto odlisne verze a je na soudci, kterou verzi prijme jako duveryhodnejsi a dle toho prohlasi rozsudek.
Ciliz vyhrava strana, ktera prednese padnejsi a presvedcivejsi dukazy o vine-nevine , coz vzdy nemusi byt absolutni pravda, ale je to stav pravde nejblizsi, formalni a jaky byl mozny nejlepe pravne ustanovit ..

0 # Tomáš Marný 2012-11-27 13:09

"... soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu ..."
Po přečtení judikátu soudím, že ten, kdo rozhodnutí psal, absolutně netušil, že existuje nějaký subjektivní a nějaký objektivní test. Proto je nemohl ani zaměnit, přinejmenším úmyslně nebo z vědomé nedbalosti.

0 # Sekal 2012-11-30 11:10

Skutečná kontradiktornost hlavního líčení je hudba velmi vzdálené budoucnosti. Klasické podání vypadá tak, že státní zástupce prohlašuje, že obžalovaný je vinen, aniž považuje za nutné to dále rozvádět, a obhájce se zaplétá do detailů, které v horším případě jeho klientovi přitěžují. Co si soud nezjistí sám, to neví.
Možná jsou i nějací obhájci, kteří to dělají lépe, ale zatím jsem žádného neviděl.

Aktualisovat komentáře
RSS kanál komentářů k tomuto článku

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)