Na sociální síti vznikla debata o Jaroslavu Fenykovi, soudci Ústavního soudu a bývalém vojenském prokurátoru a předlistopadovém členu komunistické strany. Kdosi se jej pokoušel v souvislosti s dnešním nálezem hájit, já jsem arci opačného názoru.

Problém nevidím ani tak v tom, že u Ústavního soudu – avšak zdaleka nejen tam – působí osoby s hluboce narušenou mravní integritou, ale že už to nikomu ani nepřijde divné. Jako bychom všichni resignovali na to, že každý soudce by měl být pro zbytek společnosti etalonem morálních kvalit, a trpně se smířili s tím, čím nás stát v tomto směru vybavil, přičemž se najdou i tací, kteří budou současný stav hájit jako jediný možný, s odůvodněním, že devastace poměrů v předlistopadovém období žádnou jinou volbu než převzít komunistickou mocí zkorumpované prokurátory a soudce neumožňovala. Ti pak zhusta obviňují každého, kdo trvá na nutnosti těchto osob se zbavit, z fundamentalismu.

Taková úvaha je však zcela zásadně vadná, a blíží se tvrzení, že když máme v hrnci připálený pokrm, je lepší do něj přisypat sůl a koření, zamíchat a tvářit se, že nám chutná, než ho vylít a začít s vařením znovu. Ušetříme si, pravda, něco práce, ale chutnou večeři takto rozhodně nezískáme; odpornou pachuť připáleného jídla pak budeme v ústech cítit ještě několik dalších hodin.

Jsme tu na právně-extremistické půdě, a můžeme si tedy se vší jednoznačností říct: lidé jako Jaroslav Fenyk jsou morální trosky, které do taláru nepatří a nikdy do něj patřit nebudou. Fenykovo lidské selhání není takového druhu, že by se dalo prominout nebo promlčet: co udělal, je a vždy zůstane neomluvitelné. Nechť se soudruh prokurátor živí jako advokát, dokáže-li to, ale – proboha! – copak má někdo takový morální právo soudit druhé!?

Ke kuriosní situaci došlo ve věci ústavní stížnosti Adriana Portmanna, švýcarského historika, jenž se před několika lety – neúspěšně – ucházel o post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Obecné soudy rozhodly, že neúspěšnému uchazeči v takovém řízení nesvědčí aktivní žalobní legitimace, a případ doputoval k Ústavnímu soudu, kde byl jako soudci zpravodaji přidělen právě J. Fenykovi. Nezůstalo však při tom, další soudcem v tomto senátu je Jan Filip, další předlistopadový výtečník, komunista, jak se mezi lidem říkává, až na půdu, a někdejší předseda fakultního výboru KSČ, tedy typický karierista, jemuž jsou pojmy jako morálka bytostně cizí. A. Portmann proti oběma vznesl námitku podjatosti, v níž argumentoval, že tito kdysi vysoce postavení komunisté nemohou přece rozhodovat o tom, jak má být obsazeno ředitelské místo v ústavu, jenž by měl šetřit jejich vlastní zločiny, a světe div se – už přes půl roku se nic neděje, námitka se patrně ztratila někde v podatelně. Jeho případ usnul tvrdým spánkem a nejeví známky, že by se měl kdy probudit.

To svědčí o jediném: každý, od předsedy Rychetského po poslední zapisovatelku, si dobře uvědomuje, jaký je skutečný stav věci, totiž že námitka podjatosti je důvodná nejen v tomto konkrétním řízení, ale byla by důvodná obecně; tito morální ztroskotanci nejsou oprávněni rozhodovat o druhých, a už vůbec ne o základních právech, k jejichž ochraně je Ústavní soud eminentně povolán. Stejně dobře bychom mohli soudit zločince porotou složenou z osob, které se v minulosti trestného činu dopustily, nebo, pokud jde o civilní soudnictví, nechat rozhodovat majetkové spory ty, kteří byli sami shledáni vinnými podvodem.

Jak známo, v řízení u Ústavního soudu nemohou účastníci brojit proti průtahům ani stížnostmi, ani návrhem na určení lhůty, a tak nezbývá než trpně vyčkávat. A vlastně – ani se není na co těšit. Jiný senát rozhodne, že Fenyk a Filip jsou těmi nejmorálnějšími lidmi, kteří kdy kráčeli po této zemi, a stěžovatel se dopustil hrubé urážky jejich majestátu, jestliže si o jejich velikosti a morálních kvalitách dovolil pochybovat. Je to jako se vším v této společnosti: že král je nahý, se nesmí u českého soudu vyslovit, a u toho ústavního už tuplem ne.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)