Ústavní soud zvrátil názor Nejvyššího soudu na promlčování nároku na relutární satisfakci

Důležité otázce místního práva (nevím proč, ale prsty mi při psaní tohoto slovního spojení vždy téměř automaticky sahají po uvozovkách…) ohledně toho, zda se nárok na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti promlčuje, jsme se na tomto i sousedním blogu věnovali již několikrát.

V listopadu 2008 jsem v rozboru této problematiky vyslovil optimistický názor, že změna judikatury Nejvyššího soudu ve prospěch promlčování – které které o rok později skutečně došlo (jak jsem komentoval ve druhém dílu Legislativního Sherwoodu) – nemůže u starších nároků projít.

Přesně tak nyní judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 (soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová), jímž zvrátil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4318/2007. K odůvodnění nemám co dodat, je přesně v intencích toho, co jsem na toto thema napsal v r. 2008 na svém blogu:

V daném případě podali stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (bod 17 a 18) jako jednoho ze základních principů právního státu (bod 16), když k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (bod 16 a 19).

Závěr Ústavního soudu dopadá bezprostředně sice jen na případy, kdy žalobce čekal s podáním žaloby na skončení trestního řízení, ve kterém nebylo možno tento satisfakční nárok uplatnit (a týká se tak mj. více než 20 žalob Yekty Uzunoglu na česká media, které z něj v polovině 90. let udělala mafiána), ale obecně bude uplatnitelný všude tam, kde měl žalobce legitimní důvod, proč žalobu v promlčecí době nepodat.

Otevřeny zůstávají případy, kdy takový legitimní důvod najít nelze a žalobce vyčkával s podáním žaloby prostě jen proto, že o možnosti podat ji nevěděl – což je případ některých sterilisačních kaus řešených Ligou lidských práv. Dikce poslední věty (shora citovaného) § 23 nálezu mnoho šancí těmto žalobcům, resp. žalobkyním, nedává, nicméně ani pro ně nejsou všechny cesty k dosažení spravedlnosti uzavřeny.