DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 13. února 2014

Návrat idiota aneb Oslem měsíce února Jan Musil

Ne, nebylo dobrou zprávou pro českou justici, najmě ústavní, že byl na další období jmenován do funkce ústavní soudce Jan Musil, osoba mdlého právního vědomí a nulového rozhledu mimo svou úzkou trestněprávní specialisaci. Jeho první výkon, jímž mne pro reinstalaci obšťastnil, mi arci poněkud vyrazil dech.

Jde o případ sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou o seznam komunistických soudců, ve kterém, aby mohla Brožová vyhrát a já prohrát, vytvořil Nejvyšší správní soud konstrukci, že jsem před podáním žaloby měl proti jejímu rozhodnutí podat stížnost, o níž by, nadřízeného orgánu nemajíc, nejprve sama rozhodla (psal jsem o tom podrobně zde, včetně textu ústavní stížnosti). Takový názor je prima facie pitomost, zjevná patrně každému, kdo se ve správním právu rudimentárně orientuje. Ne tak soudci Musilovi: ten do usnesení nechal zkopírovat několik obecných frasí o tom, jak přesvědčivě jsou rozhodnutí obecných soudů odůvodněna, a aniž by se ústavněprávní podstatě problému byť jen přiblížil, ústavní stížnost odmítl.

Takový soudce a nic… no, nebudu veršovat, však to sami znáte z Havlíčka a nerad bývám po ránu sprostý.

Janu Musilovi právem patří oslí uši a prestižní cena tohoto blogu za pozoruhodné výkony na poli českého práva; nedostal by ji arci, pokud by do usnesení upřímně napsal, že problém je pro něj (resp. pro jeho asistenty) příliš složitý a neměl náladu se mou ústavní stížností zabývat – a subjektivně jsem přesvědčen, že ač jsem u Ústavního soudu uspěl už osmkrát, žádná z úspěšných ústavních stížností nebyla tak zjevně důvodná jako tato. Takto mám oprávněný pocit, že se mi ten hlupák v taláru ještě vysmívá.

57 komentářů:

  1. Dobré ráno, ustáleným institutem řízení o oprávných prostředcích je i autoremedura. :)

    Účastník má vedle toho právo na vyřízení věci v rámci veřejné správy, teprve subsidiárně ve správním soudnictví.

    Z uvedených důvodů není rozporuplné, pokud předsedkyně NS vystupuje nejprve jako orgán I. stupně a v další procesní fázi jako ve věci nadřízený orgán, tj. orgán s mocí zvrátit předchozí rozhodnutí.

    Situace jistě není ideální, ale pokud jsou určitá rozhodnutí v I. stupni činěna vrcholným orgánem, důvody jsou rozumné a objektivní, že o opravném prostředku rozhodne sám.

    Je lepší umožnit napravit vlastní chyby než vyvolávat soudní při.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem vysvětlil v ústavní stížnosti, NSS konstantně judikuje, že v těchto případech je opravný prostředek nepřípustný.

      Kromě toho je autoremedura úkonem předcházejícím devoluci, je skutečně těžko si představit, jak by Brožová přesedla z jedné židle v kanceláři do druhé a sama své rozhodnutí přezkoumala. Trvat na podání stížnosti bylo proto nesmyslným formalismem.

      Vymazat
    2. A ještě jsem zapomněl na argument, že aby vůbec Brožová mohla být sama sobě nadřízeným orgánem, musela by si stát v čele – což zjevně nečiní.

      Vymazat
    3. V ústavní stížnosti je citován toliko rozsudek 2 As 58/2007. Ten se však týká toho, že u ombudsmana má v I. stupni rozhodovat kancelář, ve II. stupni její vedoucí, neboť pokud by o svých informacích rozhodoval ombudsman separátně, bylo by to mj. nevhodné, ovšem nikoli vyloučené.

      V této souvislosti pak vyvstává otázka, zda lze rozdělit informace na ty, které se vztahují k činnosti kanceláře žalovaného (např. dotazy na její rozpočet, počet zaměstnanců či automobilů, které zaměstnanci kanceláře využívají) a na ty, které se vztahují přímo k vlastní působnosti žalovaného (např. kolikrát řešil stížnost na určitý správní úřad a sjakým výsledkem apod.). (...)

      Nabízí se tak vysvětlení, že o poskytnutí informací vztahujících se k činnosti kanceláře rozhoduje v duchu zmíněných zásad kancelář a o odvolání proti zamítavému rozhodnutí (podle § 16 zákona č. 106/1999 Sb.), případně o stížnosti podle § 16a citovaného zákona, pak její vedoucí, zatímco o poskytnutí informací, které se vztahují k působnosti žalovaného by rozhodoval přímo žalovaný. (...)

      Přestože popsané rozdělení informací nelze teoreticky vyloučit, nepovažuje Nejvyšší správní soud za vhodné, aby o určitých žádostech o informace rozhodovala kancelář a o určitých přímo žalovaný, a to navíc pouze v jedné instanci bez možnosti odvolání. (...)

      Nejvyšší správní soud má tedy zato, že by o všech žádostech o informace týkajících se jak žalovaného, tak jeho kanceláře, měl rozhodovat pouze jeden subjekt, a to kancelář žalovaného. (...)

      Nejvyšší správní soud se v této věci ztotožňuje se žalovaným v tom, že v demokratickém právním státě není vhodné, aby tatáž osoba posuzovala žádost o informaci a následně by též rozhodovala o odvolání proti svému odmítavému rozhodnutí. Takovým způsobem je smysl odvolání jako opravného prostředku výrazným způsobem popřen
      (moje poznámka: tj. nikoli vyloučen). Právě tato situace by v případě výše popsaného rozdělení nastala.

      Vymazat
    4. Nadřízenost je procesní: podobně rektor univerzity v samostatné působnosti, kde nepodléhá ministerstvu školství, rozhoduje nejprve jako orgán I. stupně, poté jako orgán odvolací a správní soudy to běžně aprobují.

      Vymazat
    5. Je tam určitý vnitřní rozpor, ale NSS výslovně uvádí: "…aby o určitých žádostech o informace rozhodovala kancelář a o určitých přímo žalovaný, a to navíc pouze v jedné instanci bez možnosti odvolání…" Takže opravný prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí ombudsmana má za vyloučené, nikoli jen nevhodné.

      Kromě toho skutečně Brožová není sama svým nadřízeným orgánem ani podle InfZ, ani podle SprŘ, ani podle SoudZ. Kdyby byla, jistě nepochybujete o tom, že bych byl stížnost podal.

      Vymazat
    6. NSS pokládá za nevhodné 2 situace: jak jednoinstanční rozhodování, tak dvouinstanční jedním orgánem. Nastala by však pouze druhá situace, nikoli první.

      Vymazat
    7. Nadřízenost je procesní: podobně rektor univerzity v samostatné působnosti, kde nepodléhá ministerstvu školství, rozhoduje nejprve jako orgán I. stupně, poté jako orgán odvolací a správní soudy to běžně aprobují.

      To sice není systémově čisté, ale lze to vtěsnat pod § 178 odst. 2 SprŘ. V prvém stupni rektorem universita jedná (podle ObčZ/2012: je jím zastoupena), ve druhém je odvolacím orgánem. V mém případě šlo o třetí stupeň, protože nejprve rozhodl soud (někým jiným, tuším, že mluvčím), ve druhém Brožová jako jeho předsedkyně a žádný další nadřízený orgán předpokládaný při atrakci už nebyl.

      Vymazat
    8. NSS pokládá za nevhodné 2 situace: jak jednoinstanční rozhodování, tak dvouinstanční jedním orgánem. Nastala by však pouze druhá situace, nikoli první.

      O tom není pochyb, jde o otázku, zda NSS vůbec pokládá opravný prostředek bez devoluce za přípustný, a v tom je rozhodnutí poněkud vnitřně inkonsistentní (nejdříve uvádí, že by VOP rozhodoval jednoinstančně, pak řeší situaci, kdy by opravný prostředek neměl devolutivní účinek). Že je nevhodné obojí, je nepochybné.

      Vymazat
    9. Nešlo o III. stupeň.

      § 16a odst. 6 písm. c) InfZ umožňuje, aby věc nadřízený orgán převzal (nikoli pouze po přezkoumání poskytl informaci), tj. posunul se do funkce orgánu I. stupně.

      Proti takovému rozhodnutí § 16a odst. 10 InZ zná opravný prostředek - opakovanou stížnost.

      Vymazat
    10. Ano, je o tázkou, proč NSS zmiňoval jednoinstančnost, možná reagoval na tvrzení některé z účastníků, možná jen shrnoval právní možnosti, nicméně v rozhodující části uvedl, že by nastala dvoinstančnost jednoho orgánu, nebýt toho, že o všem informačních žádostech má rozhodovat v I. stupni kancelář, v II. vedoucí a samotný ombudsman není povinným subjektem.

      Vymazat
    11. Ale o tom přece nikdo nevede polemiku! Jde o to, že stížnost není komu předložit, protože Brožová jako předsedkyně NS nemá žádný nadřízený orgán a sama si ani nestojí v čele.

      Vymazat
    12. To již bylo odůvodněno. Krom to je i další argument, opakovaná stížnost není další stížností, na kterou se uplatňují STEJNÁ procesní pravidla, nýbrž OBDOBNÁ. § 16 odst. 10 InfZ zní: "Je-li poskytnuta informace podle odstavce 6 písm. c), žadatel může ve smyslu odstavce 1 písm. a) nebo c) postupovat obdobně."

      Vymazat
    13. Obdobou je, že místo povinnému subjektu se podává stížnost odvolacímu/stížnostnímu orgánu, který provedl atrakci, a o stížnosti podle odst. 10 rozhoduje jeho nadřízený orgán. Který ovšem v daném případě neexistuje.

      Překvapuje mne, že hájíte zjevnou šikanu ze strany NSS. Jako argumentační cvičení to chápu (a vítám), ale že byste si skutečně myslel, že jsem udělal chybu a spor prohrál kvůli ní, to už by bylo na pováženou.

      Vymazat
    14. A jen třešničku na dortu, o nepřípustnosti stížnosti byla přesvědčena i sama Brožová, která to napsala do poučení.

      Vymazat
    15. § 16a odst. 10 InfZ stanovuje subjektivní právo na obdobný postup, nikoli
      žádný postup. Toto právo nelze popírat ani požadováním stejného (žádný
      orgán =mezera = žádné právo), ani přiměřeného (nevhodné = žádné právo).

      Vymazat
    16. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  2. Přezkoumávání vlastního rozhodnutí je konečně jiný proces - padnou další námitky, s
    nimiž je nutno se vypořádat = výhoda pro stěžovatele, nevýhoda pro
    správní orgán, který má následně i oslabené postavení - je jen jeden,
    nikoli dva, které se shodly proti jednomu. Musí před soud.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I ÚS konstantně judikuje, že podmínkou přístupu k soudu nesmí být vyčerpání zjevně bezúčelných procesních opravných prostředků. O stížnost, o které by Brožová rozhodovala sama a sama své rozhodnutí přezkoumávala, jinak než jako bezúčelnou nazvat nelze.

      Vymazat
    2. To by platilo u Baxy, ale u Brožové nemám důvod presumovat neschopnost přiznat např. chybu ;-)

      Vymazat
  3. Tomáš Marný13. února 2014 20:30

    To odůvodnění usnesení ÚS se mi líbí. Soudím, že by se ušetřilo dost času a veřejných prostředků, kdyby ÚS tento text pro jeho univerzálnost (=bezobsažnost) užívat ve všech případech, kdy chce ústavní stížnost odmítnout.

    OdpovědětVymazat
  4. Ve sbírce rozh.NSS je publikován rozsudek KS v Brně, z něhož vyplývá, že jest-li namítána nečinnost orgánu, jež nemá nadřízený orgán, kterému by bylo možno opovědět žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, není nutné takový opravný prostředek opovědět samotnému správnímu orgánu, který nadřízený orgán nemá, aby sám sobě přikázal ve věci zjednat nápravu. Sedes materiae tkví, podle názoru KS v Brně, v tom, že smyslem žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti je "postěžovat" si na postup správního orgánu nižšího správnímu orgánu vyššímu a nelze důvodně presumovat, že správní orgán bude nadán typově dostatečnou dávkou erudice a sebekritiky, aby zjednal nápravu sám nad sebou, a proto opovídání takové žádosti ztrácí racionální smysl a je možno opovědět žalobu bez dalšího. In my humble opinion, nic iracionálního na tom není, ba naopak.

    NSS rovněž judikoval, že žalobě věci Ap nemusí předcházet stížnost ve smyslu správního řádu. Sedes materiae pak je zejména v tom, že stížnost podle správního řádu není opravným prostředkem, nýbrž pouhým podnětem, či upozorněním, na to, aby správní orgán zjednal ve věci nápravu, na čemž nic nemění ani institut žádosti o přezkoumání postupu stížnostvedoucího orgánu. Upomínám-li se dobře, argumentace stojí rovněž na právu na rychlou soudní ochranu. Vpravdě, tímto názorem jsem byl šokován, arci mile, neboť jsem nepředpokládal až tak velké "pochopení" NSS.

    Citovanou kausu sleduji od samého začátku, a dá se říci, velmi pozorně.

    Argumentace, kterou NSS v této věci je, skutečně, neudržitelná. Právem požadovat po účastníkovi řízení v informační věci, aby, jednak, podával stížnost někomu, kdo má o ní sám rozhodnout, jednak, aby, když povinný subjekt poskytne, z petitu opověděné stížnosti, byť i sebemenší část požadované informace, byla stížnost opovídána znovu a znovu, dostává se do přímého rozporu s právem na soudní ochranu - umožňuje povinným subjektům rize šikanosní přístup, neboť ty mohou poskytovat dílčí části informačního celku, který nechtějí poskytnou prima facie, které jsou žadateli absolutně k ničemu, a žadateli nezbude nic jiného, než donekonečna opovídat stížnosti, čímž je zaručeno, že se požadovaných informací nedožije, nebude-li povinný subjekt chtít.

    Ostatně soudím, že toto je zjevné prima vista každému, kdo sleduje rozhodovací uzus NSS v typově obdobných případech, a pak pochopí, že rozsudek v této věci jistě nebude aplikován na případné další obdobné kausy (nemá sloužit jako precedens), leč se jedná o decretum (lex) Pecina.

    Až se sveřepou zarputilostí se NSS snažil zabránit tomu, aby byly poskytnuty informace o politické (komunistické) minulosti soudců a st.zástupců. O tom proč, nechť si každý udělá názor sám, a i když mu pak již nezbylo, než kassační rozsudek vyhlásit, alespoň jej opřel o zcela nesmyslnou argumentaci, aby náhodou nevznikl precedens pro futuro.

    To je sice zvěrstvo per se, ale, žel bohu, děje se na celém světě, i když z typově mnohem "důležitějších" důvodů. Rozdíl je v tom, že když se něco takového "musí" udělat například ve Spojeném království, tak místo absolutního překroucení platného práva vytahují se kostlivci ze skříní. A pak není až tak velký problém rozhodnout proti vše a všemu na základě zákona z 9. století a precedentu ze století dvanáctého. Záleží, která strana má lepší právníky, co za kostlivce najdou pro podporu svých tvrzení.

    Jinými slovy: v "kulturním" světě se tak činí na základě platného práva (i když obsoletního a krajně nesmyslného, např. je zakázáno překračovat hranice státu California s kachnou na hlavě, je zakázáno parkovat v městském parku letadlem /o přistání se však ničehož nehovoří/ etc.), u nás se tak činí proto, protože se tak činí. A tato "sláma z bot" našich ctihodných soudců je, lidově řečeno, na facku.

    OdpovědětVymazat
  5. Zde se nejedná o nečinnost, ale neúplné poskytnutí informace.

    Nadřízený orgán uznal důvody žádosti, převzal věc, ale možná pochybil, že neodpověděl úplně.

    Právo žadatele podat stížnost v situaci, kdy II. stupeň převezme roli I. stupně, nemůže být popíráno, byť z objektivních důvodů vrcholné orgány již nemají žádné nadřízené orgány a řízení je třeba projednat jedním orgánem.

    Obsahem není "postěžovat si na někoho", ale umožnit věc opravit ještě ve veřejné správě a umožnit, aby případné soudní řízení mělo svůj předmět dostatečně připraven.

    Je-li informace neúplná, má se to řešit hned a poskytnout dodatečné důvody, ne až u soudu.

    Právo na poskytnutí informací slouží laické veřejnosti, správní soudnictví je až subsidiární, zatížené soudním poplatkem a pro laika zpravidla nutno právníka. proto je iracionální z něj činit standardní součást výkonu veřejné správy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestliže zákonodárce stanovil, že po atrakci se celý proces rozbíhá znovu, je to snad nerozumná a nevhodná úprava, ale nic prima facie protiústavního. Jestliže ale obecné soudy toto ustanovení aplikovaly za situace, že není nadřízeného orgánu, který by mohl do informačního řízení na základě stížnosti intervenovat, je to zřejmá svévole, a jak správně podotkl předřečník, účelová judikatura ušitá na míru nesympathickému žalobci.

      Vymazat
    2. Není to žádná svévole, ale obyčejný obdobný postup - ochránění práva na
      nápravu ještě ve veřejné správě, nikoli odkázání na správní soudnictví.
      Nikoli "Máme názor a kdyžtak si podejte žalobu", ale nutnost nejprve
      vypořádat námitky.

      Vymazat
    3. V tom se tedy určitě neshodneme.

      Vymazat
    4. Promiňte, prosím, ale o nečinnost se jedná: NSS rozhodoval ve věci Ans, pokud by se jednalo o žalobu proti rozhodnutí, pak by rozhodoval ve věci As.

      Typově je to totožná věc, jako když podáte stížnost povinnému subjektu, že Vám část informací neposkytnul a tento, z jejího petitu, část informací poskytne, ale nerozhodne o jejím zbytku, to jest, když povinný subjekt ani po stížnosti nevyčerpá petit pohnané žádosti.

      Problém vzniká, že trvá-li se, aby v takové případnosti předcházela případné žalobě věci An další stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace, právo na soudní ochranu se stává zcela illusorním - potencionální žalobce může být tlačen povinným subjektem tak, že část informací prostě vždy poskytne (světe div se, třeba i účelově), jsa si vědom, že tak nastane nikdy nekončící kolotoč stížnost - informace / rozhodnutí o části - stížnost - informace / rozhodnutí o části etc.

      Soud má zjednat ochranu dotčeným právům v přiměřené lhůtě, toto právo zde dostává zcela na frak. I "právo na nápravu ještě ve veřejné správě" musí míti své meze - právo jednoho končí tam, kde je dotčeno právo jiného.

      Vymazat
    5. Rejstříkové značky nejsou právní kvalifikací, ale evidenční pomůckou - byla podána žaloba na nečinnost.

      Zcela pobitevně:

      Zde je zcela zjevně odmítající rozhodnutí, pouze bez odpovídajícího výroku. Předsedkyně Brožová odmítla dát informace o soudcích, kde to nevěděla, soudci ji to nepotvrdili a ani to nebylo v záznamech. Jinak kde věděla, uvedla. Odmítnutí odůvodnila. Jen tam chybí samostatný výrok.

      Podat ODVOLÁNÍ zákon neumožňuje, je to již rozhodnutí odvolacího orgánu

      Nutnost domáhat se STÍŽNOSTÍ pouze vydání výroku by bylo přepjatě formalistické zejména v oblasti práva na přístup k informacím.

      Nejedná se o postup, kdy je poskytnuta informace x a opomenuta informace y, z, etc, ale je výslovně, byť ne výrokově, odmítnuto ji poskytnout. Jak potvruje i Tomáš Pecina.

      Vymazat
  6. Na druhou stranu žalobce se řídil nikoli iracionálním výkladem, takže žalobu odmítnout je možno pokládat jako odmítnutí spravedlnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Žádám informaci x, y, z". "Odmítáme, nevíme, kde jsou" "Musíte my je dát,
      protože A, B, C" "To mluvčí popletla, máte pravdu, tak Vám dáváme
      informaci x".

      Vymazat
    2. Mýlíte se. Brožová napsala:

      U ostatních soudců nelze členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 z materiálů, které má odvolací orgán k dispozici, postavit najisto. V této souvislosti odvolací orgán uvádí, že poskytnutí předmětného údaje není podmínkou výkonu funkce soudce ve smyslu § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen zák. č. 6/2002 Sb.), a nebylo podmínkou ani dle předešlého zákona č. 335/1991 Sb. Proto také není Nejvyšší soud povinen předmětnými údaji disponovat a soudci nejsou povinni předmětný údaj Nejvyššímu soudu poskytnout. Taková povinnost neplyne ani z citovaného nálezu. Za této situace nelze dospět k závěru, že by neposkytnutí předmětného údaje soudcem Nejvyššího soudu bylo porušením povinností soudce ve smyslu § 80 zákona č. 6/2002 Sb.

      Ze zákona č. 106/1999 Sb. ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, nelze rovněž dovodit, že by Nejvyšší soud měl opatřovat žadateli informace, jimiž sám nedisponuje a není povinen disponovat, neboť není v jeho působnosti opatřovat informace o členství soudců Nejvyššího soudu v KSČ (srov. § 14 zák. č. 6/2002 Sb. a čl. 90 Ústavy).

      Odvolací orgán považuje za nezbytné uzavřít, že naplnění požadavku žadatele dle cit. zákona č. 106/1999 Sb. v kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010 je determinován postoji těch, kterých se požadovaná informace týká, a tím ve svých důsledcích porušuje princip rovnosti před zákonem (rozuměno zák. č. 106/1999 Sb.).


      Podle novější judikatury by se to zřejmě dalo interpretovat jako negativní rozhodnutí o žádosti (částečné odmítnutí), ale podávat proti tomuto přípisu stížnost, jestli by se snad paní předsedkyně nechtěla nad sebou zamyslet a rozhodnout opačně, bylo neúčelné a nesmyslné.

      Rozhodně nešlo o "tak vám dáváme x", ale "dáváme vám x a y ani z vám nedáme".

      Vymazat
    3. Ano, proti tomuto by bylo zjevně neúčelné podávat odvolání. :)

      Vymazat
  7. Soudce Musil je především policajt, stojí tedy vždy pevně na straně orgánu. LZ

    OdpovědětVymazat
  8. Což v tomto případě znamená, že orgán MUSÍ 2x.

    OdpovědětVymazat
  9. Když někdo p. Pecinovi nevyhoví, je denuncován, prohlášen na webu za idiota a dostane osla měsíc - už mi to připadá jako pravidlo. Techniky vyrovnávání se s frustrací holt mohou být různé...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtěte pozorně: kdyby se Musil aspoň pokusil o odůvodnění, byť by, s ohledem na jeho možnosti, kvalitou bylo jistě nikoli prvotřídní, ocenění by nedostal. Kritisuji, nebo, jak říkáte, denunciuji ho, za absenci jakéhokoli relevantního odůvodnění.

      Vymazat
    2. Tam myslím, že zda se před podáním žaloby k soudu musí vyčerpat stížnost nebo ne, i když půjde o monokratický orgán, je IMHO skutečně otázkou podústavního práva, takže nevím, co víc by měl ÚS řešit.

      Vymazat
    3. Přístup k soudu a jeho podmiňování vyčerpáním naprosto formálních úkonů je otázkou ústavního práva, takže nevím, co jiného by chtěl ÚS řešit.

      Vymazat
  10. Pak by otázkou ústavního práva mohlo být i to, že někdo o den nestihl podat žalobu. Připusťte si, že nemusíte mít pravdu a že vaše žabomyší handrkování tentokrát nemusí mít ústavní dimensi (čímž vám neupírám kompenzační aktivity na netu).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale samozřejmě! Pokud někdo podá včas žalobu a je odmítnuta jako opožděná, pak jde naprosto zřejmě o otázku s ústavní dimensí. To je jasné zřejmě každému vyjma soudce Musila a squadry jeho asistentů (takovou množinu dementů bych toužil poznat osobně, musel by to být zážitek!).

      Můj problém není žádné žabomyší handrkování, ale naprosto regulární důvodná ústavní stížnost, která byla s nesmyslným odůvodněním odmítnuta.

      Vymazat
    2. Pokud vím, tak nějaký KS už deklaroval, že pokud se stížnost má podávat k téže osobě, je to nadbytečné, a lze se obracet rovnou na soud. Na druhé straně mi tyto formality stále přijdou jako otázka "jednoduchého" práva, byť chápu, že to nasere, když propadnou všechny poplatky i kauza sama.

      Vymazat
    3. Vaše schopnost rozlišit, co je doménou jednoduchého a co ústavního práva, je pozoruhodná: mohl byste tomu trottlovi Musilovi dělat od minuty asistenta!

      Tedy pomaleji: jestliže byla žaloba odmítnuta z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, které v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyčerpány být nemusejí (resp. ani dost dobře, tj. účinně, být nemohou), jde o zásah do ústavních práv žalobce. Můžete si vzpomenout, jak dopadla Česká republika cca před deseti lety u ESLP ve sporu o to, zda je možná vyžadovat podání ústavní stížnosti současně s dovoláním pro případ, že dovolání bude odmítnuto. Ano to je imanentní otázkou ústavního práva.

      Vymazat
    4. Samozřejmě, v zásadě je věcí nejvyšších soudů, aby precedentně rozhodly, jaký prostředek ochrany práva musí býti vyčerpán, či-li nic, aby bylo lze se obrátit na obecný soud.

      Pak je otázkou soudu ústavního, aby posoudil, zda takový požadavek onoho nejvyššího soudu je ještě v mezích jeho diskreční pravomoci, či z ní vybočuje, čímž vykazuje konstituční deficit, neboť minimálně zasahuje do práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl.6 odst.1 Úmluvy a čl.36 odst.1 Listiny (v této souvislosti je vhodné poznamenat, že při výkladu základních práv a svobod má se šetřiti jejich smyslu).

      Půjde pak zejména o rozhodovací uzus v obdobných věcech (komparaci s typově obdobnými věcmi), zásadu proporcionality, právní jistoty etc. In concreto bych se, například, velmi, velmi rád dočetl, čeho stížnostvedoucí docílí, opoví-li do rozhodnutí stížnost, o níž de lege lata nemá kdo rozhodnout, po případě, rozhodne-li o ní (contra legem) ten, kdo stížností naříkané rozhodnutí vydal.

      To vše jsou otázky práva konstitučního. Proto měl ústavní soud ve věci rozhodnout nálezem, ústavní stížnost obsahuje přesně vymezený rámec tvrzených porušení konstitučně zaručených práv, a bylo věcí ústavního soudu, aby z jejího petitu věc projednal, a z jejího petitu porušení konstitučních práv deklaroval a naříkaná rozhodnutí obecných soudů zrušil, či vydal zamítávy nález.

      Sedes materiae institutu odmítnutí ús.stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost tkví někde jinde, tkví v tom, že umožňuje ústavnímu soudu zjednodušeným procesním postupem zbaviti se i jinak formálně bezvadných ús.stížností, jež netvrdí porušení ústavních práv, jdou proti rozhodovací praxi ústavního soudu, či stojí na jiném právním omylu, jež se vidí prima facie, etc.

      To, že to ústavní soud léta nerespektuje, nic nemění na věci, že by měl. Ovšem tak ostentativní výsměch, jako předvedl v tomto případě, je opravdu na potlamě.

      Vymazat
    5. Nícméně rozhodnutí NSS zde máme: argument, že stížnost být podána nemusí, neboť "předsedkyně NS není sama sobě nadřízenou", NSS neuznal a za stěžovatele nevymýšlel argument, že stížnost na absenci výroku by byla pouze formální, odvolání podat nelze atd.

      Vymazat
    6. Pro nás méně chápavé - podáte stížnost k ESLP? Když vám nevyhoví, budou oslí uši i pro ESLP?

      Vymazat
    7. ESLP nepředstírá, že meritorně projednává všechny potenciálně důvodné stížnosti. Český ÚS ano. Zda stížnost podám, dosud nevím, připadá mi to jako zbytečné utrácení za poštovné.

      Vymazat
  11. Jinak existují názory, že odmítavá usnesení ÚS by měla být ještě stručnější, neb se jen plýtvá časem, který lze věnovat meritorním rozhodnutím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě. Zaveďte systém certiorari a nebudu ničeho namítat. Zatím však nic takového u Ústavního soudu není a i odmítavá usnesení je třeba meritorně, byť zjednodušeně odůvodnit.

      Vymazat
    2. Na systém certiorari nejsme dosud zralí. Nebo Vám připadá, že je vhodné takovým ignorantům svěřit do rukou až takovou moc?

      Vymazat
    3. Nikoli nepodstatným positivem by bylo, že bychom se vystříhali takových trapností jako komentované usnesení.

      Vymazat
    4. To sice ano, ovšem proti čemu byste pak chtěl případně argumentovat ve stížnosti k ESLP, když ne proti takto trapnému usnesení?

      Vymazat
  12. Kriminalizace prodejců hlíny, květináčů apod. splňuje ústavní kautely spravedlivého procesu. Ten Musil je opravdu pitomec...

    P.S. Nález bude zveřejněn dodatečně, asi se v Joštově porouchaly klávesy CTRL, C a V. :-P

    OdpovědětVymazat
  13. Už mi to zas sežralo komentář! :-(

    OdpovědětVymazat
  14. Definitivní konec growshopů? Ústavní soud zamítl stížnost odsouzených majitelů obchůdku
    http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-61760230-definitivni-konec-growshopu-ustavni-soud-zamitl-stiznost-odsouzenych-majitelu-obchudku

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dával jsem to sem již dvakrát ráno, leč marně, protože příspěvky mizí a mizí v žumpě "antispamu" v podání Googlu. Jinak blb Musil samozřejmě opět nezklamal.

      Vymazat
  15. Ačkoliv s kauzou growshopů nesouhlasím, musím se ohradit proti jedovatým slinám zdejších komentářů. Ostatně ani nevíme, jak prof. Musil hlasoval. Nicméně pokud se podívám do separátních vót významných kauz ústavního soudu za posledních x let, tak mi vychází, že prof. Musil je pro mě pan právník, člověk který dokáže skloubit lidský náhled a odbornost. Právě ten lidský náhled mi občas u Dr. Peciny chybí. A teď mě kamenujte :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzhledem ke skutečnosti, že Musil byl soudcem zpravodajem, tak to, jak hlasoval, víme zcela bezpečně.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>