DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 3. dubna 2013

Naposledy k velezradě

Ačkoli bychom očekávali, že usnesením Ústavního soudu bude kausa Klausovy velezrady definitivně uzavřena, podle pravidla Roma locuta, causa finita, odborné, mediální i laické ohlasy případu ne a ne utichnout, ba zdá se, řečeno s klasikem, že proutek proutkařův se nad těmito spodními vodami dosud ohýbá, tak jako se bude ještě dlouho, předlouho ohýbat nad jinými hvězdnými momenty české justice, nad případem katarského prince, nad obviněním a uvězněním Miroslava Sládka, nad běloskvoucí nevinností poslanců Škárky a Bárty nebo nad exemplárně potrestanou výtvarnou tvořivostí páně Smetanovou.


Ústavní soud měl příležitost stát se miláčkem národa, jíž využila toliko disenterka Ivana Janů ve svém na hranici populismu balancujícím stanovisku. Na druhé straně není dobře napsáno ani většinové odůvodnění, na což správně poukázali např. Zdeněk Kühn a David Schmidt.

Mám za to, že rozhodnutí ÚS je věcně správné, nicméně nedostatečně odůvodněné.

Výroku o zastavení řízení musí předcházet odpověď na čtyři základní otázky:

1. Vztahují se na řízení o ústavní obžalobě presidenta republiky ústavní kautely a procesní záruky trestního řízení?

2. Vztahuje se nově konstituovaná pravomoc Ústavního soudu projednat ústavní obžalobu i po skončení funkčního období obviněného i na Klausův případ?

3. Jaký účel sleduje možnost dostíhat presidenta, který abdikoval, a je odůvodnitelné sáhnout k extensivnímu výkladu a dovodit, že to samé je možné u presidenta, jehož funkční období skončilo?

4. Může být pokračování v trestním stíhání za určitých okolností hodnoceno jako pro obviněného příznivější než jeho zastavení?

1. Ano, a jediný, kdo naznačuje možnost opačného řešení, je I. Janů. Nerozumím, proč by mělo plné spektrum trestněprávních záruk svědčit pejskaři, který po svém zvířeti neodklidil exkrement, a nemá je mít president, jehož sankce za velezradu minimálně doživotně zostudí.

2. Ne, protože by šlo o pravou retroaktivitu, jež není až na naprosté výjimky přípustná nikde v právu, a zvláště pak ne v právu trestním. Podle mého názoru není existence pravomoci vést trestní nebo kvasitrestní řízení pouhou procesní otázkou, ale v materiálním smyslu jde o otázku hmotněprávní a retroaktivní uplatnění nové, zhoršující procesní úpravy je proto nepřípustným zásahem do práv obviněného.

Objevily se snahy používat novou úpravu jako vodítko pro výklad teleologicky defektního ustanovení § 98 odst. 3 ZÚS, ale to je v přímém rozporu se starobylou a dosud platnou Savignyho zásadou o zákonu moudřejším zákonodárce. Akceptovat takový postup by snad bylo možné v případě, že by zákonodárce opravil zjevnou chybu ve svém produktu, avšak zde se o zjevnou chybu nejedná, naopak lze najít vnitřně konsistentní, racionální a plausibilní smysl § 98 odst. 3 ZÚS i ve znění před novelou, jakkoli málo prostým bezrozpornosti a nezpochybnitelné přesvědčivosti se nám takový výklad může jevit.

3. Zde především vidím normativní napětí mezi dikcí Ústavy, která dovoluje presidenta stíhat jen pro velezradu (a jež vyložena striktně a contrario činí § 98 odst. 3 ZÚS neústavním), a předpisem nižší právní síly, byť pro Ústavní soud bezpodmínečně závazným. Tak jako nelze dostíhat presidenta obviněného v okamžiku inaugurace pro jiný trestný čin, nýbrž všechna taková trestní stíhaní musejí být podle § 11 odst. 1 písm. c) TrŘ neprodleně zastavena, nemělo by být možné ani stíhat pro velezradu běžného občana, jenž byl, avšak už není, presidentem.

Zákonodárce nicméně připustil z tohoto pravidla důležitou výjimku, a tou je právě presidentova abdikace. Vykládat tuto výjimku extensivně a vztahovat ji i na skončení funkčního období je neudržitelné, protože chtěl-li by zákonodárce tuto možnost takto upravit, neměl nejmenší důvod tak neučinit. Poněkud neuchopitelným se však stává smysl této singulární výjimky: má-li být stíhán odstoupivší president a nesmí být přitom stíhán president, který se velezrádného jednání dopustil těsně před vypršením mandátu, zakládá to asymetrii, která není prima facie ani výrazně účelná, ani logická.

Nezbývá než souhlasit s Musilem, že výklad je do jisté míry nejasný, a zvolit takovou jeho variantu, která je pro ústavně obžalovaného příznivější.

4. Trestní právo zná jen několik procesních situací, kdy může obviněný trvat na pokračování svého stíhání, jež by jinak bylo zastaveno. Trestní řízení je nákladná kratochvíle a není ekonomické je vést jen proto, aby výsledkem byl akademický rozsudek o nevině: obviněný je před zákonem nevinen až do právní moci odsuzujícího rozsudku a co je nad rámec tohoto strohého pravidla, nechť si zainteresovaní vyřeší – za své – cestou práva civilního, příkladmo v řízení o žalobě na ochranu osobnosti nebo o náhradu škody.

Zcela obecně, jsem názoru, že Ústavní soud mohl a měl odmítnout frivolní ústavní obžalobu zřetelně rasantněji, než učinil, avšak rozumím tomu, že právě v případě expresidenta Klause by bylo prosadit do odůvodnění takové formulace značně složité. Výsledek je kompromisem, nikoli prostým chyb, avšak pokládám za povzbudivé, že v soudcích nevzplanul duch vendetty a celou věc vyřídili komorní a decentní cestou. Soudnictví obecně, a ústavní soudnictví zvlášť, by nemělo být bitevním polem, kde nad rozumem vítězí osobní animosity a kde se do verdiktů promítají rozpoutané vášně a staré křivdy.

45 komentářů:

  1. Váš poslední příspěvek k velezradě mi přijde až legrační. Zatímco stanovisko Ivany Janů je precizní,kompletní,komplexní a srozumitelné, Vaše stanovisko je jen opakováním Vámi již vyřčených jednotlivých zcela nepřesvědčivých obecných názorů. Ani jeden konkrétní argument Ivany Janů jste nezpochybnil, natož abyste ho relevantně vyvrátil. Očekával jsem objektivitu. Ve vztahu ke stanovisku Ivany Janů jste uvedl pouze, že je jediné a na hranici populismu balancující.

    Richard

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám naopak pocit, že jsem její argumentaci vyvrátil, i když jsem své čtyři otázky strukturoval jiným způsobem než Janů svůj disent. Že opakuji své názory, mi těžko můžete mít za zlé; pro nový článek si přece nebudu vytvářet názory jiné!

      Vymazat
    2. Ono by to chtělo zodpovědět zcela jinou otázku - mělo se dle původní úpravy řízení zastavit v případě skončení mandátu? Vy automaticky předpokládáte, že ano, a pak řešíte, zda to lze retroaktivně měnit, ale disent Janů byl (mimo jiné) o tom, že dle původního znění skončení mandátu nebylo důvodem k zastavení řízení.

      Yossi

      Vymazat
    3. Kdyby to tak bylo, neměla by smysl stará textace § 98 odst. 3. Vycházím z presumpce, že smysl měla.

      Vymazat
    4. Vážený pane Pecino k Vašemu názoru, že přece nebudete vytvářet názory jiné, než už dříve uvedené. Nedovede si představit, jak je to osvobozující pocit přiznat si, že se mýlíte, když se skutečně mýlíte. Zažívám to docela často a vůbec se tomu nebráním. Vždy mě takový situace povznese o kousek výš :-).

      Co se týče smyslu § 98 odst. 3 pak tento zůstává zachován i v případě pokračování řízení po uplynutí funkčního období prezidenta, neboť je zřejmé že v daném případě nenastal žádný z taxativně zákonem uvedených důvodů pro zastavení řízení. Ústavnímu soudu žádné ustanovení nepřikazovalo zastavit již probíhající řízení.

      Richard

      Vymazat
  2. § 98 ve starém znění je napsán tak, že z něj nelze vyvodit jednoznačné pravidlo pro osud řízení v případě uplynutí funkčního období prezidenta. Ani trestní řád takovou situaci pochopitelně neřeší. Nicméně je pravidlem odvoditelným mj. ze zákazu odepření spravedlnosti, že podmínky, při nichž orgán vedoucí řízení toto řízení zastaví (popř. může zastavit), jsou taxativně vypočteny v příslušném procesním předpise. Nejsou-li naplněny, musí orgán meritorně rozhodnout. Z tohoto hlediska lze systematickým výkladem dospět k závěru, že ani podle staré úpravy nemělo být řízení po uplynutí funkčního období zastaveno. Takový výklad se nepříčí ani účelu řízení (viz disent I. Janů).

    P. Novotný

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si nemyslím. Nedostatek pravomoci řízení vést má za následek zastavení řízení, ať to je nebo není výslovně u praveno.

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Vážený pane Pecino. Pan Novotný má samozřejmě pravdu. Výslovný zákonný příkaz (pověření) Ústavnímu soudu vést řízení ve věci velezrady k řádně podané ústavní žalobě senátorů v právním řádu je zakotven a tento není výslovně zákonem omezen ustanovením, které by přikazovalo zastavit řízení v případě ukončení mandátu uplynutím funkčního období. Je to jednoduché. Takže o nedostatku pravomoci ÚS vést dané řízení nemůže být řeči. Kdo to nechce vnímat, ten to neuvidí. Podle vašeho přístupu, by bylo možné tvrdit, že nelze stíhat např. člena představenstva po uplynutí jeho funkčního období, protože v trestním řádu není výslovně uvedeno, že trestní řízení např. pro zpronevěru (nebo obecně) se zastavuje v případě, že obviněnému skončilo jeho funkční období. Vaše pojímání práva je stejně účelové jako v případě ÚS. K dosažení požadovaného výsledku vytváříte konstrukce, které by Vás v jiném případě ani nenapadly. Ostatně tohle je metoda téměř všech právníků (advokátů i soudců).

      Richard

      Vymazat
    4. Ale to je kruhová argumentace. Nejprve si řeknete, že je dán nedostatek pravomoci, tudíž stará textace nejenže nedává smysl, ale je obsahově protiústavní.

      Správný postup je opačný: zákon připouští, že je rozhodný skutkový stav v době zahájení řízení (neboť pozdější abdikace nehraje roli), tudíž čl. 65 odst. 2

      "Prezident republiky může být stíhán pro velezradu"
      =
      (i)"Prezident republiky může být žalován pro velezradu"
      a nikoli
      (ii)"Prezident může být odsouzen pro velezradu"

      Stará textace jasně vychází z výkladu ad (i), je tudíž pro Ústavní soud závazná.

      A je-li ztráta funkce z hlediska pravomoci soudu irelevantní, platí závěr, že důvod zastavení řízení musí být pozitivně stanoven. Tj. podmínky řízení stanovené zákonem mohou být negovány opět pouze zákonem.

      To neznamená, že takový důvod musí být stanoven výslovně (že je vyloučena analogie "věčné koma je obdobné úmrtí"), a to je právě smyslem staré textace zákona zmiňující jen abdikaci. Zákonodárce výslovně nejmenoval důvod "zánik funkce", ani výslovně nestanovil, že zánik funkce takovým důvodem není, neboť to by bylo legislativně technicky zbytečné, zákonodárce pouze demonstroval, co takovým důvodem není, aby zabránil extenzivnímu výkladu.

      Že myslel pouze na abdikaci, je dáno tím, že uvažoval prezidentsví modelově pouze v mezích konfliktní situace: prezident se může vyhnout stíhání abdikací, tudíž výslovně zdůrazníme, že toto nelze. Že není v této demonstraci zmiňována právní událost zániku funkce, je s ohledem na již zmíněnou legislativně technickou "zbytečnost" jednoduché: je-li účelem zákona být prevencí pro abusu práva, je akceptovatelné, že adresátem není i "Superman", který by v tomto ovlivnil časoprostor...

      Je pochopitelné, že když zákon vytvářeli, tak řešili spíše, jak zabezpečit, aby se prezident vlastním jednáním a s přispěním soudu nedostal z odpovědnosti, než aby pracovali s premisou Supermana, který by byl též adresátem tohoto antiabusního účelu.

      Vymazat
    5. DS: To je velmi umělá a absurdně složitá konstrukce. Je-li něco jistého, pak že zákonodárce takto neuvažoval.

      Ostatní: Jestliže se tak hluboce mýlím, těší mne pouze to, že společně se mnou je na stejném omylu většina ústavních soudců. A ještě jste zapomněli zdůraznit, že důvodem mého omylu je, že nemám právnické vzdělání :-)

      Vymazat
    6. Vážený pane Pecino. Budete se divit ale právní vzdělání často shledávám jako za určitý druh morální deformace osobnosti některých jedinců. Mnohdy mi přijde, že právníci si myslí o ostatních, že zrovna spadli z hrušky, a že jim mohou nakukat, co se jim zlíbí, a že k tomu stačí použít několik krkolomných vět a právních pojmů.

      Jinak, argumentace typu "většina ústavních soudců zaujala stejné stanovisko jako já" zjevně není platná v diskuzi, jejíž předmětem je právě otázka, zdali tito soudci rozhodli správně.

      Richard

      Vymazat
    7. Jinak, argumentace typu "většina ústavních soudců zaujala stejné stanovisko jako já" zjevně není platná v diskuzi, jejíž předmětem je právě otázka, zdali tito soudci rozhodli správně.

      Nikoli, pouze se tak bráním před útoky typu, že můj názor je to nejblbější, co bylo řečeno od vynálezu kola.

      Vymazat
    8. TP: "většina ústavních soudců zaujala stejné stanovisko jako já" Což je vskutku argument jak Brno, pokud máte na mysli ty, "kteří mají pravdu, i když se mýlí".

      Vymazat
    9. Vážený pane Pecino. Braňte Vaše názory, ale věcně a smysluplně. :-)

      Vymazat
    10. DS: Je to argument proti útokům typu, že můj článek je nebetyčná pitomost. Samozřejmě i většina ústavních soudců se může mýlit, nicméně se snažím vysvětlit, proč si to v daném případě nemyslím.

      Vymazat
  3. Mně by zajímalo, jak právníci "v srdci" nesou, že právo u nás (asi i jinde?) má jen velmi málo společného se spravedlností. Že je zhusta spíše bezprávím, zvůlí těch, kteří drží moc. Že nevítězí pravda, ale ten, kdo má v ruce delší klacek. Že můžete mít tisíckrát pravdu, dokonce zákon na své straně, "lepší" právní názor, propracovanější, logičtější, podloženější, ale přijde někdo s "delším klackem", vybere si jakoukoli formální záminku a "proti rozhodnutí není žádné odvolání".
    V "normálním" oboru není nic jako svatá pravda. Znalosti a zkušenosti se vyvíjí a když se rozvojem objeví nové poznání, okamžitě se aplikuje a když je lepší, než dosavadní, tak převládne. Vše se neustále přezkoumává, vylepšuje.
    Mně by to osobně asi deprimovalo, nevím, jestli bych to dokázal dělat. Asi to nutně vede jedince k cynismu a celý systém k otázkám typu - "Co to je - tři sta právníků na dně moře?"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to nesu velice těžce, ale myslím, že v praxi to zase tak špatné není. Tomáš Pecina mi kdysi posílal své případy, takže jsem získal silně negativní náhled na českou justici. Nicméně, musel mě sám upozornit, že je to selektivní výběr toho, co se nepovedlo. Když člověk nezná to, co se povedlo, tak má dojem, že se nedaří nic, avšak to je zkreslený obrázek.

      Vymazat
    2. V justici, jejíž páteř tvoří komunističtí soudci, je spravedlnost irelevantní věcí. Stojí nesmírné úsilí vyhrát i jasné spory (Kolečkovi, Šafránek, pan Ž. atp.) a rozhodně bych neřekl, že situace "není tak špatná", ať bereme za měřítko cokoliv, včetně Rumunska nebo afrických zemí.

      Vymazat
    3. ad GP, TP 3.4.2013, 21:32
      Problém není v komunistických soudcích. Kdyby byl, docházelo by k veřejným sporům mezi nimi a ostatními soudci. Zákon není jeden pro komunistické soudce a druhý pro ostatní soudce. Problém je systémový, možná genetický a žádné řízení o řízení, procesní postupy, rozsudky o rozsudcích, odvolání na odvolání, pravomocná a nepravomocná řízení, atd., se problému nemohou ani dotknout, naopak, čím aktivnější jsou snahy v tomto směru, tím větší je deka, která problém skrývá. Mirek Vorlický

      Vymazat
    4. Žijeme přeci, v zemi jejíž předseda Ústavního soudu má krédo "Ústavní soud má vždy pravdu, i když lže.". A nebo takové krédo, v kontextu meritorní diskuze nemá, Tomáši Pecino? :)

      Vymazat
    5. Pane Anonyme, doktoři jsou jedna parta. Některým doktorům - lékařům záleží na zdraví pacienta a jiní dělají jen "svou práci". Stejné je to u právníků. Někteří se snaží o spravedlnost a jiní dělají jen "svoji práci". Když nad tím tak přemýšlím, tak to samé se dá napsat o většině lidských činností. Nejhorší ale jsou lidé, kteří otevřeně říkají, že právo nemá se spravedlností nic společného. To je potom jako lékař, který se na lékařský zákrok dívá pouze jako na úkon hrazený zdravotní pojišťovnou.

      Richar

      Vymazat
    6. Ano, jen si to představme: "Žádné objektivní zdraví neexistuje!", "Lékařství se zdravím nemá nic společného!"... "Lékařství je tím, co pojišťovna proplatí." apod.

      Vymazat
    7. ad Richar, 4.4.2012, 10:15

      Ano, právo je to, co je pravé. Co je pravé, je v Preambuli Ústavy. Spravedlnost je to pravé, tedy právo. Je-li právo, je spravedlnost.
      Nevím, co si pan Pecina myslí, vypadá to však, že se domnívá, že spravedlnost v česku je něco, co není bráno v úvahu, co je nepatřičné, nevhodné - tedy, že jsme bez práva. Já bych s ním i souhlasil, příčinu však vidím jinde.

      Soudce může lhát, ale nesmí. Možná, že část příčiny aprávního stavu v česku spočívá v nepochopení rozdílu mezi tím co mohu, a co smím. Mirek Vorlický

      Vymazat
    8. Díky za reakce.
      Možná situace není tak zlá v situacích, které jsou dostatečně "profouknuté", řešené opakovaně až rutinně, jsou-li vůbec takové. Naštěstí nemám osobní zkušenost a ani mít nechci. Ale stačí mi číst zprávy. Jak je možné, že prakticky každý soudní rozsudek, o kterém média informují, je v odvolacím řízení zrušený, mnohdy i opakovaně? Pokud je to způsobeno špatnou prací soudců, proč nejsou ze svých pozic aspoň ti nejslabší odstraňováni? Ale co když ti "nejslabší" jsou na místech odvolacích soudů a rušeny jsou naopak rozsudky kvalitní? Možná je to způsobeno špatnými zákony, kdy se lze tupě a alibisticky chytit jakékoli formální "litery", aniž je brán v potaz "zdravý rozum"? Je přece jasné, že jsou například situace, kdy je jedna záležitost z hlediska různých zákonů nebo klidně i z hlediska různých částí stejného zákona v konfliktu nebo přinejmenším řešitelná různými způsoby.Nepomohla by jasná hierarchie principů, které mají soudy při řešení pří ctít a podle nich v méně jasných případech rozhodovat?
      Lékařství je docela dobrý příklad. Jistě není vždycky objektivní dokonale prozkoumanou a známou disciplínou, ale existují relativně široce uznávané postupy lege artis, které ale přitom nejsou "do kamene vytesané", mění se podle stavu poznání a koneckonců při odchýlení se od nich hrozí lékaři soudní postih. Na rozdíl od soudce, který "ničemu nerozumí" a v jeho věci vydá třeba paskvil. Není žádný "nejvyšší lékař", který by měl vždycky pravdu a nebylo odvolání.
      Sledoval jsem v poslední době pár soudních případů (řekněme těch, co se jim věnuje i vp. Pecina) a připadá mi neuvěřitelné, nepochopitelné a nesnesitelné, jak byly "vyřešeny", často proti zdravému rozumu. K čemu je takový systém, který funguje proti rozumu, jednou z mála věcí, kterými se lišíme od zvířat?

      Vymazat
    9. Odpovím Vám jen na poslední otázku. Ten systém je často deformován zneužíváním moci některými soudci. Zneužití moci vede vždy k tomu, že taková moc vede k přesně opačnému výsledku, než jaký byl při udělení této moci zamýšlen. Tedy taková moc nejenže je k ničemu (to by bylo ještě dobré), ale navíc i škodí.

      Richard

      Vymazat
    10. Ad Mirek Vorlický.

      Rozdíl mezi tím co mohu, a co smím. To už vypadá jako slovní hříčka. Já bych to rozlišil tak, že mohu, co mi není zakázáno a smím, co mi je dovoleno. :-) Potom souhlasím, že se často zapomíná na základní rozdíly mezi veřejným a soukromým právem a nejhorších výsledků se pak dosahuje, když se ty dva principy zaměňují (směšují) nebo se dokonce ignorují.

      Richard

      Vymazat
    11. Komunističtí soudci nejsou jediným problémem justice, pouze jedním z největších. Člověk bez morálních zásad, který kvůli svému prospěchu nebo "kvůli dětem" vstoupil do takové strany, je morální invalida, který nemá v taláru co dělat.

      Vymazat
    12. Napadl mě jeden přměr, myslím, že docela vhodný:

      Právo je jako islám

      Vymazat
    13. ad Richard,4.4.2013, 12:24 Děkuji za reakci.

      Mohu = jsem schopen

      Smím = mám-li soudit, moje svědomí mi zakazuje lhát, tedy smím jen pravdu. Byť neznám text soudcova slibu, určitě slib obsahuje slova ve stejném smyslu, na zdůraznění věci.

      Potom, co soudce smí a nesmí nemůže být otázka zákazů či zákonů, neboť on rozhoduje, co zákon znamená. Rozlišovat mezi právem veřejným a soukromým již vůbec nelze, neboť právo je pravé a to může být jen jedno.

      Pozn. Zákaz zákonem není záruka, že se něco nestane, ale aby se vědělo, co se nesmí.

      Mirek Vorlický

      Vymazat
    14. ad TP, 4.4.2013, 12:55
      Nesouhlasím. Pan Pecina odvádí pozornost od problému. Komunističtí soudci nejsou problémem justice. Jedním problémem pro spravedlnost v česku jsou soudci bez morálních zásad, zločinci, soudci prospěcháři, soudci vystrašení, dále soudci, kteří se domnívají, že soudce je zaměstnanec, jako každý jiný úředník státní správy. Mirek Vorlický

      Vymazat
    15. Vážený pane Vorlický.

      Takové rozlišení smím - mohu mě nenapadlo. Nicméně asi jme si neporozuměli ohledně rozlišení veřejného a soukromého práva. Věřte mi, že rozlišovat mezi právem veřejným a soukromým je potřeba, neboť každou oblast ovládají diametrálně odlišné zásady, přičemž takové rozlišovaní není nikterak v rozporu s Vaší tezí, že právo je vždy jen jedno, a to to pravé ořechové :-).

      Richard

      Vymazat
    16. Nachápu co je na tom nepochopitelné, že žádné objektivní zdraví neexistuje, to je přece zcela očividné.

      Vymazat
    17. ad Richard, 4.4.2013, 16:15
      No, já měl pouze na mysli lhaní soudce. Je jistě jedno, zda se jedná o věc v právu veřejném nebo soukromém. Jinak, takového rozlišení je třeba.

      Ještě k Vašemu, 4.4.2013, 12:42
      Vaše pojetí smím/mohu předpokládá člověka, který je v každé své činnosti někým řízen. Moje pojetí předpokládá, že člověk se svobodně rozhoduje a koná v souladu se svým svědomím, přičemž ve stejné svobodě ostatních vidí záruku své vlastní.

      mv

      Vymazat
    18. Ad Mirek Vorlický

      Tady alespoň vidíte, že to není vůbec jednoduché, vykládat různé (i na první pohled jasné) pojmy. Vždy záleží na tom, z které strany je uchopíte a v jaké rovině hodláte výklad učinit. :-)

      Richard

      Vymazat
    19. ad Richard, 4.4.2013, 17:40
      ano pane Richarde, potýkám se s tím skoro každý den...
      na tomto blogu mne to aspoň kromě času nic nestojí.
      mv

      Vymazat
  4. Jistě by bylo absurdní, kdyby si někdo (např. bývalý radní) myslel, že nemůže být trestně stíhaný za zneužití pravomoci úřední osoby, protože on přece nyní už není úřední osobou, ale běžným občanem. TS

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bezpochyby. Také nikde není napsáno, že radního lze stíhat jen pro trestný čin zneužití pravomoci a trestem může být pouze ztráta funkce radního a způsobilosti opět se radním stát. Jestliže by naopak takový stav byl, pak by závěr radního, že po skončení funkčního období nemůže být dát pro tento speciální delikt stíhán, nebyl zdaleka tak bizarní.

      Vymazat
    2. Vážený pane Pecino. Váš názor, že bizarnost Vašeho závěru závisí na druhu a intenzitě sankcí za konkrétní delikt, je téměř bizarní. :-)

      Richard

      Vymazat
    3. Ani v nejmenším. Jestliže by trestem za velezradu bylo doživotní vězení (což by ostatně lépe odpovídalo závažnosti této skutkové podstaty), chápal bych, že má smysl stíhat např. i presidenta uprchlého. Je-li sankce vymezena tak, jak v platném právu (resp. v právu účinném v době Klausova mandátu) vymezena je, popsané legitimní pochybnosti vznikají.

      Vymazat
    4. Vážený pane Pecino, to přece nemůžete myslet vážně. Závažnost jednání označeného jako velezrada je dána samotnou podstatou tohoto skutku a smysl vedení daného řízení by se tedy měl odvíjet od závažnosti postihovaného jednání, nikoli pouze od druhu a výše trestu, který za ně prezidentovi hrozí. Hlavním důvod existence skutkové podstaty ústavního deliktu - velezrady spočívá přece v ochraně demokratického státu, nikoli toliko v možnosti potrestat velezrádce. Navíc sám uznáváte, že trest za velezradu v podobě pouhé ztráty prezidentského úřadu a způsobilosti jej v budoucnu nabýt, není zdaleka adekvátní k závažnosti daného deliktu, takže by vám pokračování v řízení o oné ústavní žalobě smysl dávat mělo.

      Richard

      Vymazat
    5. Karel Vážný5. dubna 2013 0:15

      Myslím, že se mýlíte všichni.

      Vzhledem k tomu, že zde je delikt, za který by přináleželo zřejmě doživotí, nebo aspoň dlouholetý žalář a ústava to vidí jinak, pak tedy ústavodárce musel naznat, že zvolením hlavou státu (nebo snad inaugurací) se musí měnit podstata bytí prezidenta.

      Něco jako přepodstatnění v katolické teologii. Vypadá to jako chléb, má to formu chleba (oplatky), ale je to Boží tělo. Přeměnou podstaty.

      Zde tedy ústavodárce zřejmě tvrdí: Vypadá jako jeden z nás lidí, ale není jim již. Došlo ke změně podstaty.

      Podobně jako u císaře pána z Boží milosti císaře rakouského, krále českéhou, herského, lombardského a benátského, chorvatského a dalmátského, slavonského, ..., arcivévody rakouského, ... Ale tam to bylo alespoň urozeností. Zde jde o zázrak daleko větší. Volbou se mění podstata.

      Prostě prezident už není člověk, je něčím vznešenějším, mohli bychom psát masarykem (jako caesarem, karlem velikým - králem) a jako takového ho prostě nelze uvěznit.

      Je v podstatě z pohledu ústavodárce jakýmsi "elfem" - vznešeným, na něhož je světská spravedlnost krátká a lze ho pouze odvolat, ale k soudu si ho již vyhradila věčnost.

      Alespoň tak lze rozumět ustanovení ústavy, kteroužto nalezenou moudrost do ní vtělili jen o málo méně moudří a vznešení nedotknutelní. (Ač nyní pod tlakem plebsu naznali, že jejich nedotknutelnost je jen časná.)

      Vymazat
  5. Pokud vyjdeme z povahy velezrady jako veřejnoprávního deliktu, tak skutečnost, že se v právní úpravě píše o "prezidentu republiky" má jen ten význam, že je tím označen speciální subjekt deliktní odpovědnosti, stejně jako jím je v případě trestní odpovědnosti úřední osoba, voják atd. Není principem soudního, správního ani jiného trestání, že by ztráta zvláštního postavení speciálního subjektu znamenala nestíhatelnost deliktu. Dovozovat toto z charakteru sankce, jejíž uložení hrozí (přičemž vůbec není pravdou, že by uložení trestu za velezradu po uplynutí funkčního období prezidenta nemělo žádný smysl), je zmatení hmotného a procesního práva.

    P. Novotný

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby neexistovalo ustanovení § 98 odst. 3 ZÚS, vřele a plně bych s vámi souhlasil. Takto nicméně nemohu a i když netvrdím, že výklad této exempce a contrario je jediný možný, pro jiné nenacházím podklad.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>